Viděl jsem Einsteina, pánové

Sluníčko svítilo tak, jak mělo svítit v červenci, halenky a blůzky hezkých žen byly tak průsvitné, jak měly být, a vrátný měl novou čepici.
Ten den bylo všechno tak, jak mělo být. Vlastně nebylo, Macek ještě nepřišel do práce. Už třetí den.

Inženýr Macek byl můj kolega a přítel, tedy pokud lze považovat za přítele člověka, který třikrát prodělal protialkoholní léčebnu, dvakrát byl v blázinci a již dva roky mi dlužil dva tisíce a sto korun.

Dnes by měl do práce přijít, pomyslel jsem si znepokojeně. Ředitel si na dnešek objednal prezentaci výsledků za druhé čtvrtletí. A ty dělal právě Macek. Položil jsem telefon, nezvedal ho.

Podíval jsem se na hodinky. Deset hodin, ve vzduchu se začaly rýsovat obrysy maléru.
Třikrát už ředitel přimhouřil oči, tentokrát bych na kamaráda nevsadil ani halíř.
Kdyby zavolal, holomek jeden, dumal jsem vztekle.

Když jsem u sekretářky ředitele podruhé posunul prezentaci, a to na jedenáct hodin, cvakly dveře a do kanceláře opatrně vklouzl Macek. Při pohledu na něj jsem se vyděsil. Místo pečlivě nachystaných nadávek jsem vyhrkl: „Proboha, co se ti stalo?“

Ve špinavém a pomačkaném obleku vypadal jako bezdomovec. Zarostlému obličeji vévodily tmavé kruhy pod očima, nos ostře vystupoval z pohublého obličeje, vlasy, místy protkané nějakou trávou, tvořily na hlavě něco, proti čemu bylo vrabčí hnízdo útulné hnízdečko. Jedním slovem, špinavý vagabund. No tak dvěma slovy.

Macek mávl rukou a těžce dopadl na židli. Svěšenou hlavou několikrát zakroutil ze strany na stranu a prohodil: „Ty vole...“

Násilím jsem potlačil lítost a zvědavost, blížilo se jedenáct hodin.

„Tak podívej, kamaráde, prominu ti moje zařazení mezi dutorohé přežvýkavce, ale jestli s sebou nemrskneš a nedáš se okamžitě dohromady, bude průser a to velký.“

„Ty vole...“ opakoval Macek. Jeho dech proměňoval vzduch naší kanceláře v ovzduší podřadné hospody. Přesto se celkem rychle upravil a dal do pořádku. Oddechl jsem si.

Úderem jedenácté hodiny jsme vstoupili do kanceláře ředitele. Prezentace proběhla i díky mé pomoci celkem dobře, ředitel byl spokojen, ale já ne. Hlavou se mi honily neveselé myšlenky a měly společného jmenovatele. Starost o kamaráda. Proč Macek zase chlastá? Kde byl tři dny?

Odpoledne jsem se to dozvěděl. A se mnou vrátný s novou čepicí a Ježek z kotelny. Právě tam jsme kouřili, když Macek najednou prohodil: „Viděl jsem Einsteina, pánové.“

„Cože, co jsi viděl?“ Ježek zvedl hlavu ze stolu a vrátnému upadla cigareta na podlahu.

Macek se usmál a řekl: „Nevěříte, blbouni? Já jsem taky nevěřil.“

A začal vyprávět:

Před třemi dny jsem se vracel z oslavy narozenin jednoho známého ze školy. Trochu více se tam popíjelo, takže cesta rovnou domů moc rovná nebyla. Zastavil jsem se ještě v hospůdce U pivovaru, kde čepoval můj kamarád z blázince, Toník. A znáte to, dlouho jsme se neviděli, takže i tam se více popíjelo.

Toník je dobrý kamarád, takže mě nikdo nerušil, když jsem si trochu zdříml. Někdo přece jen tehdy do stolu nešetrně strčil a já se probudil. Pravda, neviděl jsem zrovna jako sokol, takže jsem chvíli zaostřoval na osobu, která seděla u mého stolu proti mně.

Překvapením se mi otevřela pusa dokořán, uchopil jsem stůl oběma rukama a naklonil se hodně dopředu, abych dobře viděl. Byl to Albert Einstein. Vedle něho, opřené o stěnu, stálo pouzdro na housle.

Zavřel jsem pusu a znovu otevřel. Špatně se mi dýchalo, roztřásla se mi kolena. Bylo to tak, můj velký vzor, teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob, seděl proti mně. Albert Einstein.

Okamžitě se mi vybavily všechny postuláty speciální teorie relativity.

„Alberte, Einsteine, jste-te to vy-vy?“ vykoktal jsem ze sebe namáhavě.

„No jó.“

A umí česky, vlastně proč ne, vždyť u nás žil a pracoval, proběhlo mi hlavou.

„Jak to, že jste, no, však víte... jak to že jste tady? A teď?“ zeptal jsem se potichu.

Velký matematik se usmál.

„Že vy jste popřel teorii o tom, že šíření světla je určeno zákony elektrodynamiky, konkrétně Maxwellovými rovnicemi,“ pokračoval jsem, „říká se, že teprve vy jste pochopil to, že se rychlosti světla nemůžou sčítat. Já tomu nikdy nevěřil. Že můžou?“

Dychtivě jsem se díval na vědce.

„No jó,“ ozvalo se.

Naklonil jsem se před sebe a zašeptal: „Stroj času.“

Opatrně jsem se rozhlédl.

„Že to jde, aby příčina přišla až potom, co se odehraje její důsledek.“

Macek se rozhlédl po kotelně. Pánové, s tímto rodákem z německého Ulmu, jsem prodiskutoval celou noc. A další dvě na něho vzpomínal.

Když skončil, nastalo ticho. Ježek ze spaní něco zamumlal, otočil hlavu ke stěně a hlasitě pšouknul. Vrátný zamyšleně čistil štítek své čepice a po chvíli řekl:
„Když to má ten německej matikář tak dobře spočítaný, vzal byste mě, pane inženýre příště s sebou? Zeptal bych se na Božku.“

S rostoucí obavou o zdraví přítele jsem vstal.

„Vrátí se ještě na diškuz s váma, né?“ dodal vrátný s nadějí v hlase.

Po měsíci jsem v práci dostal nového kolegu. A firma nového skladníka.
Nevím, zda nový pobyt mého kamaráda v blázinci zapříčinil právě německý vědec, ale v kotelně se proslýchalo, že Macek nabízel skladníkovi ve výrobě výlet do devatenáctého století. Co za to chtěl, ukázala pravidelná půlroční inventura.
Ve skladu chyběl materiál za šedesát tisíc korun, českých.