A Bůh ho opustil

„Běžte chrápat, je dávno po večerce a po baráku chodí režimák,“ houkl do dveří barákový Hošek.
Žlutá pyžama zakmitala po cele a postupně mizela pod šedými dekami. Hlasy postupně utichly. Zhaslo světlo.

„Dnes moc spát nebudeš, co?“ ozval se po chvíli Picek z postele pod ním.
„No, to ne,“ odpověděl.
Na chodbě se ozval hlas z vysílačky.
„Už choděj, hovada,“ hodil někdo do tmy nenávistně.
Z chodby bylo slyšet šustění papíru a polohlasné nadávky. Všem se do uší zařízl hlasitý štěkot psa.
Filcunk, snad nejvíce nenáviděný druh noční buzerace. Všechny věci ze skříněk a postelí smíchané na velké hromadě, tabák s čajem bezohledně vysypaný do cukru, vytlačené zubní pasty. Na závěr svléknout do naha a dřepy.
Dnes měli štěstí, snad proto, že jejich cela byla až na konci chodby, nikdo k nim na prohlídku nepřišel.
Zítra. Bodlo ho vzrušením v žaludku a odeznělo někde v krku. Zítra soud rozhodne, zda bude po deseti letech konečně volný. Nebo to v této vězeňské díře zaokrouhlí na patnáct?
Picek pod ním měl pravdu, dnes bude usínat hodně pomalu.
Potlačil chuť ubalit si na noc ještě cigaretu a otočil se ke zdi.
Najednou, bez varování, jako už tolikrát, vrátil se o ty roky zpět.

Byl doma.
Nevelká taška pleskla o lino na chodbě třetího patra.
Opřel se rukama o rám dveří a čelo o chladivé dřevo. Venku bylo i na červen nezvyklé horko.
Za sousedními dveřmi něco tiše zašramotilo. Usmál se. Stará Tučková na kontrole. Hádá se s ní manželka ještě? Zamával sousedce do kukátka a zazvonil u dveří svého bytu.
Po chvíli zacvakal klíč v zámku a dveře se otevřely.
„Ahoj,“ řekl tiše a vstoupil dovnitř.
„No ahoj, to už tě pustili?“ Žena nepočkala na odpověď a zmizela v koupelně.
Všude byl velký nepořádek, dnes mu to ale nevadilo, byl konečně doma a s uspokojivým pocitem, že velkou část trápení nechal tam za zdí, v Bohnicích.
Bohnice, snad pobyt v blázinci trochu vyřešil jeho věčný boj s nemocí.
A s manželkou, dodal v duchu trpce.
Když mu před několika roky lékaři oznámili, že může kdykoliv umřít, zhroutil se mu celý svět. Prý vzácná nemoc, pche. Určitě vzácný nejsem, pomyslel si tehdy, tak proč já?
„Nebo máš vycházku?“ vystrčila žena hlavu z koupelny.
„Ne, už to skončilo.“
„Hele, já si teď musím odskočit, večer si promluvíme.“ A byla pryč.
Rozhlédl se. Nic se tady nezměnilo. Nevyžehlené prádlo, spousta časopisů, na koberci kusy spodního oblečení. Do kuchyně snad ani nepůjdu, pomyslel si. Usedl do křesla a sykl. Zalovil pod sebou a položil na stolek válcovitý hřeben. Několik ostnů chybělo.

„Chrápeš?“
„Co?“
„Jestli chrápeš?“ sykl znovu Picek.
„Ne.“ Obrátil se do chodbičky mezi postelemi a sklonil hlavu dolů.
„Čoveče, tě fakt obdivuju. Tolika roků a jsi docela normálka. Mám za sebou bůra, a jak mi hrabe, by zaměstnalo fůru doktorů,“ pokračoval Picek. Obličej mu ozářila zapálená sirka.
Vznesl se k němu kouř z Tarase.
Znovu v sobě potlačil touhu po cigaretě a usmál se.
Picku, Picku, ani nevíš, jak hrabe mně, pomyslel si. Kolik mě stálo úsilí zcela nepodlehnout zdejšímu prostředí, kdy člověk je jen číslo na stravence, boxovací pytel pro svalnaté psychopatické recidivisty, objekt hned po ruce pro zvrhlé choutky surových a agresivních bachařů, údaj ve statistice, žije – nežije.
Kolik mě stálo úsilí nenechat úplně zničit vlastní osobnost, lidskou důstojnost a víru v Boha. Hodně velkou daň si toto úsilí vybralo. Patnáct kilo pod váhu, jedenáct zubů a sebevědomí ročního dítěte.

„Co uděláš jako první, až vylezeš?“ ozvalo se znovu pod ním.
Hm, co udělám jako první? Předně mě musí pustit, vychovatel sice říkal, že mám velkou šanci, ale uvěřím tomu, až budu stát za bránou, pomyslel si.
„Možná že zajdu do první hospody a dobře se najím. Co najím, přežeru se nějakým dobrým jídlem. Potom to na hajzlu vyhodím a najím se znovu. Ano, to asi udělám jako první,“ řekl a myslel to vážně.
„Seš vůl,“ odtušil Picek, „to já si dám řáckýho panáka rumu, pak dalšího a dalšího, no a pak zajdu za děvkama do bordelu, tam to vemu vod sklepa až na půdu, i bordelmutr vojedu. Jo kámo, to udělám jako první já, až vodtaď vylezu.“
Nastalo ticho, někde blízko zaštěkal pes a z nedaleké vsi dostal okamžitě několik odpovědí.
Možná se mu to zdálo, ale postel se začala sotva znatelně pohybovat.
Ať si užije, magor, usmál se v duchu, dnes mu to nevadilo.

Kam asi šla? Mávl rukou a jako vždy začal pomalu uklízet.
Nebyl na pořádek žádný cimprlich, ale měl rád všechno na svém místě, a vlastním bytem se lopatou prohrabovat nebudu, říkal často ženě. A proto uklízel, i teď.

Úměrně s velikostí hromady různého bordelu v něm rostl i vztek. Zamyšleně hleděl na vrchol pyramidy nevyžehleného prádla, kde do narůstající tmy svítily pánské ponožky. Jeho velikost to nebyla, tak velkou hnátu nemám, pomyslel si. Vztek ho pomalu přešel. Jeho nitro zaplavila lhostejnost, a ještě něco, sotva znatelný pocit brzkého vysvobození.
Vyhodím ji, normálně ji vyhodím.
Jak to řekla ta holka na psychoterapii?
„Když cítíte, že důsledek není roven příčině, hledejte důvod, skoro vždy jde ruku v ruce s příčinou.“
Teprve teď jsem opravdu doma, řekl si, když skončil s úklidem. Usadil se pohodlně do křesla a kouřil. V pokoji se setmělo. Jeho pohled znovu zavadil o ponožky na prádle.
Koho má tentokrát? S posledním amantem vyrazil dveře. Usmál se, padal po schodech až do přízemí. Vlastně mu ho bylo líto, byl to ještě kluk, vyplašený a k smrti vyděšený kluk.
Jasně ale tehdy řekl, že si amanty do jeho bytu vodit nesmí. Když tak často potřebuje šoustat, ať chodí k nim, nebo do hotelu.
Jasně tehdy řekl... a co jsem taky měl říct jiného, usmál se trpce do tmy pokoje.
Když manželce tehdy s těžkým srdcem oznámil, že v důsledku jeho nemoci nemůžou mít sex, rychle se změnila.
Přestaly denní telefonáty, mazlivá slova vymazala ze slovníku, stále častěji spala v obýváku na pohovce. Jako by byl prašivý.
A to s ní chtěl mít dítě, hodně dětí.
Do očí mu vstoupily slzy.

„Život zkurvený…“ zvolal polohlasně do tmy.
„Říkals něco?“ ozvalo se pod ním.
Utřel si oči do deky a popotáhl nosem.
„Nic jsem neříkal, chrápej Picku!“
Potichu se otevřely dveře a postavy na postelích pomalu olizoval kužel světla. Zavřel oči a tvářil se, že spí. To už jsou tři hodiny? Vždycky ve tři ráno chodí bachaři, uvědomil si.
Nastalo ticho.
„Hele, víš, cos mi nikdy ty roky neřek?“ ozval se po chvíli znovu Picek,
„jestli se na ni pudeš podívat, tam... víš kam.“
Ztuhnul. Vlastně už tuto otázku dávno znal, sám si ji mnohokrát pokládal. Od Picka ji také dávno očekával. Co ale neznal, byla odpověď.
„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ zamumlal potichu,
„a ty chrápej, za chvíli je budíček,“ dodal vztekle a otočil se ke zdi.

Ráno, když ostatní muklové odešli podbíjet koleje, šel s režimákem Slabým do administrativní budovy věznice.
Slabý byl jedním z mála bachařů, který vězňům život nijak neztěžoval. Řídil se zásadou, já po vás nic nechci, ale vy také po mně nic nechtějte.
„Napnutej co?“ prohodil bachař, když ho zavíral do nějaké místnosti s židlemi, „domů pudeš, musíš, páč sem si na tebe vsadil,“ dodal.
„Vsadil? Pro Boha, co jste si na mě vsadil?“
„Majlant kámo, majlant, tak to tam nezvorej,“ zahlaholil Slabý a zavřel dveře.
Zarachotil klíč a nastalo ticho.
Opřel hlavu o stěnu, čekal, až ho zavolají.

Trhl sebou, otevřel oči a poslouchal. Nezdálo se mu to, přišla domů. Letmý pohled na hodiny, dvě ráno.
Boty dopadly na podlahu, zašustěl plášť. Ozvalo se tlumené bouchnutí a:
„Do prdele, zasranej botník, vyhodím ho, krám jeden...“
V pokoji se rozsvítilo světlo.
„Šmarjá, sem se lekla, co tady strašíš?“ vyjekla, „proč nespíš?“
Mlčky ji pozoroval. Nebylo pochyb, byla opilá.
Na telefonu vytočil číslo policie.
Dlouze vzdychl, vstal a vykročil k ženě…

Režimák Slabý vyhrál, byl doma.
Nevelká taška pleskla o lino na chodbě třetího patra. Opřel se rukama o rám dveří a čelo o chladivé dřevo. Venku bylo i na červen nezvyklé horko.
Za sousedními dveřmi něco tiše zašramotilo.
Usmál se. Stará Tučková na kontrole? Žije ještě?
Hádá se s ní… rychle si uvědomil…
Zamával sousedce do kukátka a pomalu strhával policejní pásky ze dveří.