Jak se rodí děti

To jsem zvědav, jestli se to bude klientovi líbit, dumal jsem nad sadou hlaviček s vánočním motivem.
Hm, ten stromek je málo zasněžený, a ta svíčka nestojí rovně, nelibě jsem odhaloval chyby ve výtvorech, které jsem právě dokončil ve svém moderním Photoshopu.

„Tati, jak se rodí děti?“ ozvalo se najednou za mými zády.
„Co děti, jaký děti,“ otočil jsem se.
Za mnou stál rozespalý Davídek v pyžamu, na hlavě blonďaté vrabčí hnízdo, v ruce držel plyšové něco, čehož ocas se klikatil až někam ke dveřím.
V očích dychtivá touha po vědění.
„Normálně děti, jak se rodí děti?“ opakoval můj syn netrpělivě a nenuceně se mi uvelebil do náruče.
Chabý odpor mých rukou totálně ignoroval.
„Víš kolik je hodin, mladej?“
Letmý pohled na spodní lištu navigace mě vyděsil, i proto, že za dvě hodiny musím stát s připraveným autem před vchodem baráku.
„Pět hodin ráno kamaráde, pět,“ řekl jsem důrazně.
„Takže šup zpátky do pelechu, ráno brzy vstáváme,“ dodal jsem.
Snaha uplatnit autoritu vyšuměla do ztracena.
„Půjdu spát, ale až mi řekneš, jak je to s tím roděním,“ umíněně prohlásil David.
„Hanka od vedle říkala, že je k tomu potřeba penis a vagína,“ dodal.
Já ho snad…, Hanka, Hanka, k sakru, která to je, musím si promluvit s tátou, nebo s mámou, ať mému klukovi neblbne hlavu, rozhodl jsem se.
„No, to máš tak…,“ proboha, co mu mám říct, letělo mi hlavou.
„Ale potom půjdeš hned spát, jasné?!“ řekl jsem přísně.
„...když se má rád tatínek a maminka,“ začal jsem opatrně.
„Hlavně mi nic neříkej o čápech, vráně a tak, nejsem malej,“ prohodil David.
„Jasně, nejsi malej, takže, když se má rád tatínek a maminka, když chtějí založit rodinu, chtějí mít děti, tak dá tatínek mamince takové semínko, jmenuje se spermie, maminka dá semínko do vajíčka, no a za devět měsíců se narodí například Davídek, to je celý, takže šup do postele,“ setřepal jsem syna z kolen.
„Počkej tati, já chci ale vědět, JAK to semínko dáš mamince, do ruky snad ne, tak blbej nejsem,“ odporoval David a bleskurychle uhnul před mým náznakem pohlavku.
„Já tě.., hele detaily až za osm, devět let, teď šup do postele, nebo?!?“ zatvářil jsem se výhrůžně.
Davídek se neochotně vydal ke dveřím, u nich se ke mně otočil.
„Já to stejně vím tati, Hanka mi to řekla, jsem to chtěl jen potvrdit, znáš to, holky toho někdy nakecaj.“
„Dobrou a nezlob se tatínku,“ dodal.
U dětského pokoje klaply dveře.
Těžce jsem dopadl do křesla, čelo se mi orosilo.
Šmarjá, rodění, proboha s čím přijde za týden, běžely mi hlavou neradostné myšlenky.