Hlídač našeho parkoviště

Nevzpomínám si, kdy se ten člověk na lavičce před naším domem objevil poprvé. Kdykoliv jsem šel domů nebo z domu, když jsem se podíval z okna ven, byl tam.
Starý pán s krátkými šedivými vlasy, drobnější postavy, na očích brýle lenonky.

Nevzpomínám si, kdy se tak stalo, že se nenápadně stal denní součástí mého života.
Dříve, když jsem vstal z postele, vedly moje první kroky na záchod, do koupelny, kuchyně atd.
Poslední dobou vedly nejdříve k oknu.
Ano, je tam…, říkal jsem si.
Ten den jsem se vrátil z práce pozdě večer s hodně špatnou náladou.
Na boku, přes polovinu mého auta, se klikatila hluboká rýha.
Kretén...  znovu jsem v duchu trousil na adresu řidiče, který mi svým pitomým předjížděním nechal na boku auta svůj podpis.
Špatnou náladu umocňovala i pokuta, kterou mi dopravák napařil za chybějící zástěrky.
Skoro člověka zabije a..., chybí vám zástěrky pane.
Kreténi, všichni jsou to kreténi, zakončil jsem v duchu a vydal se ke vchodu do domu.
„Haló, pane, svítíte,“ ozvalo se ze tmy.
„Jak svítíte?“ zeptal jsem se nechápavě.
Ze tmy se vynořil stařík na lavičce.
„Svítí vám přední světla.“
Otočil jsem se k parkovišti.
„No jó, parkovačky...“
Rozmrzele jsem se vrátil k autu a vypnul světla.
„Díky dědo...,“ větu jsem nedokončil, na lavičce nikdo nebyl.
Hm, musím mu zítra poděkovat.
Vešel jsem do domu.
„Hele, všimla sis někdy toho děduly před naším barákem,“ zeptal jsem se doma manželky.
„Sedí každý den na lavičce, u parkoviště.“
„Jó, ty myslíš toho bezdomovce?“ odpověděla manželka.
„Cože? On je bezdomovec?“ odvětil jsem nechápavě.
„Říkaly to ženský, prý ho vyhodila snacha z bytu, jeho vlastního bytu, jo, a je to bývalý policajt,“ dodala ještě.
Podíval jsem se z okna.
Na lavičce nikdo nebyl.
Kde asi spí? napadlo mě.
Ráno jsem zabalil nedojedené kuře ze včerejška, přidal několik housek a s mírným zaváháním i zbytek slivovice z hodů na Moravě.
„Prosím tě, co to máš za svačinu?“ prohodila manželka.
„Se nediv, budu mít v práci hlad,“ odvětil jsem.
„A koukám, že i žízeň, co?“ dodala uštěpačně.
Mávl jsem rukou.
Byl na lavičce.
„Dobrý den, jsem vám chtěl poděkovat za světla, včera..., vzpomínáte?“
Podíval se na mě a řekl:
„Ále, ráno byste nenastartoval.“
Měl šedé oči bez jiskry, usazené v neuvěřitelně utrápeném obličeji.
Bože, jak dlouho se nemyl, proběhlo mi hlavou.
„Můžu?“ ukázal jsem na místo vedle něho.
„Prosím,“ odvětil a kousek se na lavičce posunul.
„Tady jsem vám přinesl něco na zub dědo, to víte děti, nic nedojí…“
Položil jsem balíček staříkovi na kolena.
Pomalu svěsil hlavu, ruku položil na balíček.
„Děkuju,“ zašeptal.
„V pohodě dědo, se mějte a ještě jednou díky.“
„Auto si stavte ke značce, svítí tam světlo celou noc,“ řekl děda místo pozdravu.
Hm, něco na tom je, pomyslel jsem si.
Dny plynuly, děda se na lavičce dlouho neukázal.
Obraz jeho schoulené postavičky mi scházel.
S nelibostí jsem si uvědomil. Že jsem pro něj nic neudělal.
Rozladilo mě to.
Vztekle jsem si ten den pomstychtivě nevzal nic k jídlu.
Večer u televize manželka prohodila:
„Jak jsi nedávno mluvil o tom bezdomovci, tak ho prý našli mrtvého. Ve vchodě nějakého baráku, umřel na podchlazení nebo co.“
Hlas v televizi se rozbil na milión zvuků.
Děda umřel, běželo mi hlavou.
Vzpomněl jsem si na jeho šedé oči.
Kdo sebral z těch očích jiskru? Co je to sakra za kreténa, když kvůli vlastnímu mamonu zničí lidský život?
Následující týden vykradli zloději z našeho parkoviště šest aut.
Mého auta u značky si nikdo nevšímal.