Narozeniny.

Už je den, asi bys měl vstávat. A máš hlad!
No jó…
Líně jsem se převalil na matraci, pokryté těžkými kabáty.
Na dřevěné podlaze si s měkkým cupitáním hrálo kotě s mrtvou myší.
Zvedali malé chuchvalce prachu.
Ty se kolem nich vlnily a v paprscích jarního slunce tvořily malé hvězdičky.
Chvíli mě to bavilo, ale když z myšky zbyly jen cáry, udělal jsem:
„kšc…“ a kotě rychle zmizelo.
Napadlo mě, budu dnes zase sám?
Vašek si se mnou hrát nechce a páchne, vzpomněl jsem si na kozla.
Jen by pořád něco žral.
Kohout mě pořád honí a husy, pohladil jsem si modřinu na stehně, ty štípou.
Mohl bych zase ke koním. Trochu z nich mám strach, ale baví mě pozorovat, jak chroupou seno. Pěkně švihají ocasem.
Rozhodl jsem se, půjdu ke koníčkům.

V kuchyni jsem žádný rohlík nenašel. Ani ten, co jsem včera nedojedl.
Přisunul jsem si ke kredenci židli. Snad tam zbylo trochu mletého cukru.
Kde je ten tatínek?
A kde je maminka? Už je několik dní pryč.
„Je zase v prdeli, nevím, co s klukem,“ říkal tatínek včera sousedovi.
„Zítra má čtyři roky, dala mu pěkný dárek,“ dodal tatínek.
Na dvorku jsem se obloukem vyhnul kohoutovi, rychle ucukl houserovi a vpadl do stáje.
Koně se po mně líně ohlédli, odfrkli a švihli ocasem.
Bouchlo kopyto, hlasitě bzučely mouchy.

Fuchsa byla hodně divoká kobyla. Každý se jí bál. Kromě táty.
Někdo mi vyprávěl, že když jsem byl hodně malý, nemohli mě jednoho dne najít.
Prohledali celý dům, dvorek i zahradu, a já nikde.
Někdo si vzpomněl na stáj.
Ležel jsem pod Fuchsou, pod divokou a kousavou Fuchsou. Skláněla se nade mnou, já se prý na plné kolo smál a ručičkama ji chytal za pysky, které laškovně natahovala.
Druhý kůň se jmenoval Janek. Byl to takový… no prostě Janek.
Nekousal jako Fuchsa, ale tahal mě za košili nebo za tričko. A pořád na mě cenil zuby. A plival.
Najednou jsem uslyšel na dvorku hlas tatínka:
„Kde je ten zatracený kluk?“
„Svaťo!“ zakřičel.
Pomalu jsem vyšel ze stáje.
„Prosím tě, kde se couráš? Hledám tě po celém baráku.“
„Šel jsem se podívat na koníčky.“
Ozvalo se troubení auta.
Tatínek mě chytil za ruku a odvedl dovnitř domku.
V kuchyni si sedl na židli, postavil si mě před sebe a vážně řekl:
„Pojedeš na výlet.“
Údivem jsem vykulil oči.
„Pojedeš někam, kde se budeš mít líp než tady. Budou tam děti, budeš si s nimi hrát a tak.“
„Budeš tam mít teplý jídlo…“ tady hlas tatínkovi přeskočil. Pozorně jsem se na něho podíval. Měl v očích slzy.
„A proč pláčete, tatínku?“ zeptal jsem se.
Zadíval se stranou, potáhl nosem, hřbetem ruky si otřel oči.
„Proč pláčete, tatínku?“ zašeptal jsem a chytil ho za ruku.
„Protože…“ tatínek nedopověděl.
Co to je za výlet, když pláče, blesklo mi hlavou.
Přepadlo mě zlé tušení. Určitě to souviselo s tím, jak tatínek řekl:
“ … nevím, co s klukem…“
Vedle stolu ležela taška s mými věcmi.
Jedu pryč. Ale kam? Co se děje? Ničemu jsem nerozuměl.
Proč je tatínek smutný?
„Tak pojď Svaťo,“ řekl po chvíli, vzal tašku a vyšli jsme na náves.
Před domem stálo černé auto s otevřenými dveřmi.
Krátce a silně mě objal, zašeptal:
„Bože odpusť mi.“
Rychle zmizel v domku.
Zůstal jsem sám, tašku jsem křečovitě tiskl na prsa.
Vůbec jsem tomu nerozuměl.
„Tak pojď, jedeme,“ ozvalo se z auta.
V autě seděl muž s neuvěřitelně modrýma, jasnýma očima.
Jmenoval se pan Vítek.
V dálce zařehtal kůň.

Pokračování…