Každý má maminku

Uplynulo hodně dní.

Několikrát zežloutlo a zazelenalo listí mého oblíbeného stromu na nádvoří.
Často jsme pozorovali život obyvatel, kteří na stromě bydleli.
Veverky, ptáčky. Někdy mezi ně zavítal i ústavní kocour. Moc nás to bavilo.

Několikrát napadl sníh, aby na jaře, k mojí velké radosti, opět roztál.

Neměl jsem rád zimu. Byla studená a smutná.

Dnes mám narozeniny. Teta Boženka, naše kuchařka, mi řekla, že mám šest roků.

Budu se stěhovat do pokoje s postelemi pro velké. Už žádné protivné bočnice.
Cítil jsem se hodně důležitý. A hlavně, půjdu v září do školy. To mi také řekla teta Boženka.

Pan Vítek mi slíbil, že má pro mě dárek.

Dárek, ještě jsem k narozeninám dárek nikdy nedostal. Co to asi bude?
Půjdu se zeptat, jestli na mě nezapomněl.
V dílně u sebe nebyl.
Podívám se za dům, kde stojí jeho auto. S obavou jsem se rozhlédl, nemohli jsme se takhle toulat.
Nikde nikdo, vykročil jsem.

Auto za domem stálo, pan Vítek ne. Rozhlédl jsem se.

Najednou jsem ji uviděl. Bez varování.
PŘÍŠERU.

Ztuhnul jsem. Ona je, ona existuje…, pan Vítek nekecal, říkal ať za dům nechodíme bez doprovodu, prý tam žije obrovská příšera. A ona tu fakt žije.

Nohy se mi roztřásly, pusa vyprahla, hrdlo stáhlo. Zpocené dlaně jsem tiskl na prsa.

Tlumené vrčení černé, velké příšery, vycházející z široce rozevřené tlamy lemované obrovskými tesáky, se změnilo v kvílení.

Moje punčocháče uprostřed změnily barvu, třesoucí nohy obejmulo milosrdné teplo.

Hrůzou jsem kulil oči ze strany na stranu a hledal místo k útěku.

Příšera se rozběhla.

S hrůzou jsem sledoval, jak se blíží. V bezmocném gestu jsem před sebe natáhl ruce. Nohy mi vypověděly službu. Sesunul jsem se bezvládně k zemi.

„Prosím, já nechci…, ne…,“ zavzlykal jsem a zavřel oči.

NIC… Ticho.

Uslyšel jsem přerývané rychlé dýchání bestie, tváře ovanul smrdutý dech. Ale…, nic se nestalo.

Pootevřel jsem jedno oko, ruce stále natažené.

Přímo před mýma očima jsem uviděl rozevřenou tlamu černé příšery s vypláznutým červeným jazykem.

U nohou mi ležel potrhaný míček.

Zpozorněl jsem. Oči té příšery nebyly nepřátelské. Naopak, svítily v nich šibalské ohníčky.

Přede mnou stál ohromný černý pes a vesele vrtěl ocasem.

„Tak vidím, že už ses seznámil s Brokem,“ ozvalo se najednou za mnou.

Pan Vítek pusu rozesmátou od ucha až k uchu, v ruce držel balíček.

„Tak hezké narozeniny, Sváťo.“

Dostal jsem zbrusu nové pastelky. Dlouho a šťastně jsme se této příhodě smáli.

A ještě něco jsem dostal, suché punčocháče.

 

Po obědě přivezl pan Vítek nějakou holku.

Bylo jí asi tolik, jako mně. Pořád brečela. Jmenovala se Mirka.

„Sváťo, postarej se o ni,“ řekla paní ředitelka.

Pyšně jsem se rozhlédl po dětech. Cítil jsem se hodně důležitý.
Postarat se o ni znamenalo to, že jsem jí měl ukázat ložnici, záchody, skříňky a vysvětlit jí kdy se co dělá a tak. Vzal jsem ji za ruku.

„Pojď, ukážu ti všechno, neboj.“

Poslušně mě následovala.

„Podívej, to jsem dnes dostal k narozeninám,“ ukázal jsem jí své pastelky.

Přestala plakat. Z krabičky vytáhla jednu pastelku.

Když jsme se vraceli do haly, ozval se hlasitý křik.

Mirka pastelku upustila na zem a rozběhla se.

„Mami, maminko…“

Vběhla paní ředitelce do náruče.

Uprostřed haly stála žena, pan Vítek jí držel zezadu za ruce a tlumeně jí něco vysvětloval. Kolem přihlížely děti.

„Maminko,“ křičela Mirka.

Divoce se snažila paní ředitelce vytrhnout.

„Zažeňte ty děti do ložnice,“ vykřikl někdo.

Neochotně jsme odcházeli pryč. I Mirku někam odvedli.

Nastalo dlouhé ticho. Někde bouchly dveře.

Z kouta ložnice se ozval slabý hlásek: „Já chci k mamince.“

Malý Kubíček, odtušil jsem.

„Kubo, teta Boženka říkala, že tvoje maminka musí hodně pracovat, nemůže tě mít u sebe,“ namítl někdo.

„Já maminku nemám, odešla do nebíčka,“ zavzlykala holčička u okna.

„Já také maminku nemám,“ řekl jsem pomalu.

„Každý má maminku,“ ozvalo se,

„říkala to Boženka.“

Proč se ale na ni nepamatuji? Jaká je, jak vypadá? Proč nejsem u ní? Také musí hodně pracovat?

Jednou jsem slyšel Boženku, jak říká paní ředitelce, že nějakou holku maminka nechce, že musí zůstat tady.
Ale ne, mě by maminka u sebe určitě chtěla.
Srdce se mi sevřelo.

„Vlaštovka už celý dům, třikrát oblítala…“ zašeptal jsem.

Nastalo opět ticho.