Smrt je uvolnění

Kdo jsem?Co vlastně tady dělám?Proč je osud na mě tak krutý?říkala si v duchu Violet když seděla na pračce v koupelně.Vzpomínala na svě dětství a v hlavě se jí množily otázky.
Měla vůbec nějaké dětství?Ani nevěděla.Vždy si připadala tak dospělá.Ne ONA se tak necítila,Ona tak MUSELA vypadat.Nutily jí k tomu okolnosti.Vše co se kolem ní dělo.
Později jí to začalo vyhovovat.Lidi jí vnímali jako sobě rovného.Ano,byl to úžasný pocit.Kluci si jí všímali,škídlili jí,ale jakmile po ní chtěli něco víc,tak se sama od sebe stáhla.
Jako kdyby měla uvnitř sebe šnečí ulitu a do ní se vždy schovala.V ní byla v bezpečí a nikdo a nic jí nemohlo ublížit.Ale taky v ní byla sama a tak si uvnitř svý hlavy začala vést monolog.Častokrát jí ale nabádal k sebevraždě,že prý to věe vyřeší.I ona sama měly někdy takový pocit.Nic by jí netížilo.Nikomu by nechyběla,nikoho totiž nemá.
Ne,ještě je čas,říkávala si vždy,když seděla v koupelné na pračce s žiletkou v ruce.
Vzpoměla na své pocity,na to jak se cítila při lásce.Na to,jak chodila celá v černém po městě a lidé se jí obloukem vyhýbali.Samota jí dělala dobře.Nikomu svým odchodem nemohla ublížit.
Jí lidi ublížili tak,že se z toho nevzpamatovala.Ale pořád v ní byl cit a tak si přála odejít sama a nemilována.
V té chvíli se jí žiletka zařízla do kůže a skrz žílu.Umírala přesně tak jak chtěla.