Jaro

Je půl třetí odpoledne a já jedu autobusem ze školy. Ještě mám na sobě teplý svetr a vestu s kožešinou, ale za oknem už se na mě usmívá sluníčko. Po téměř půlroce topení v depkách z nepřemožitelné zimy slunce konečně zvítězilo!
Dívám se z okna na jasnou azurovou oblohu. Nekazí ji jediný mráček. Když jedeme kolem lesa, neovládnu se, a přestože bych ze školy měla jet rovnou domů a nachystat si učení na zítřek, zmáčknu stopku pro zastavení na zastávce na znamení a stoupnu si ke dveřím. Řidič skutečně zastaví a já vesele vyhopkám na čerstvý vzduch.
Po chvíli rozhlížení se si sundám vestu a narvu ji do malého batůžku, který do školy nosím. Šla jsem k lesu a kochala se tou krásou všude okolo mě. Když jsem byla asi deset metrů od silnice a ta už nebyla za nějakými těmi keři vidět, připadala jsem si být součástí toho všeho kolem mě. Součástí té nádhery, která mě obklopovala.
Po dlouhém procházení jsem si sedla na starý pařez a jen se dívala kolem sebe. Příroda mě jednoduše fascinuje. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle čas letí. Když se začalo stmívat, lekla jsem se a chvatně jsem se vydala zpět na zastávku. Cestou jsem ale spatřila něco jednoduše dokonalého.
V ještě podzimní trávě plné větviček a jehličí kvetla nádherná pampeliška. Její žlutá barva svítila jasně do všech stran. Život té malé slečny byl jistý, sebevědomý, jednoduše dokonalý. Smála se na okolní svět.
Litovala jsem, že nemám foťák a rozhodla se druhý den přijít i s ním. Ale teď už jsem spěchala na autobus a pěkně domů, kde na mě čekala nervózní máma.

***

Je půl třetí odpoledne a já jedu autobusem ze školy. Mám na sobě rozeplý svetr a stojím přímo u dveří, za chvíli budu u zastávky na znamení, kde vystoupím, tentokrát vyzbrojená zachycovačem nezapomenutelných chvil.
Bohužel. Nezapomenutelné chvíle zůstanou jen v mé duši, nikdo jiný už asi překrásnou pampelišku nespatří. Přes veškerou námahu jsem ji nikde nenašla. Alespoň jsem udělala několik pěkných snímků. Celkové záběry na celý les, nebo třeba fotku stromu pěkně zespodu.
V šest jsem se dostala domů a tak nějak automaticky jsem si zalezla do postele. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela o pampelišce. Proč mi proboha leží v hlavě obyčejná kytka, když příští týden píšu důležitou písemku? Zbytečná otázka. Vím, proč. Nebyla obyčejná. Co bych dala za její fotografii, abych se na ni mohla dívat hodiny a hodiny a třeba ji i někomu ukázat.
Ale možná je to tak dobře. Zůstane v mém srdci. Vzpomínky a pocity vryté do srdce vydrží déle než fotka. Vlastně v něm zůstanou už navždy.