Má vlast

Bylo mi něco okolo deseti let, když jsem zatoužil být českým reprezentantem, mužem, na kterého se celý národ dívá jako na hrdinu. Obdivoval jsem je, jejich umění, jejich píli a je samotné. Chtěl jsem být jedním z nich. Oprávněně o sobě moci říct, že jsem český reprezentant. Znamenalo to pro mě něco jako polobůh.

Pak přišel rok 2002 a s ním mistrovství světa juniorů v pétanque v Brně. Bylo mi 11 let a tak jsem ani nepomýšlel na to, že bych snad mohl reprezentovat( obvykle to bývají junioři od 15-17 let). Ale měsíc před MS mi Michal Šrubař a Tereza Jurnečková nabídli, abych byl ještě společně s Rosťou Skládaným v jejich týmu. Stal jsem se reprezentantem! V jedenácti! To mě nikdy nenapadlo!

Pamatuji si, jak jsem šel Brnem v repre bundě, na které byl přišitý Státní znak. Byl jsem na to hrozně pyšný. Chtěl jsem, aby to každý věděl. Ale ne kvůli tomu, že bych se chtěl chlubit, nebo aby každý viděl, že jsem ten ,, Novej Maradona", ale protože jsem si hrozně považoval toho, že můžu reprezentovat svoji rodnou vlast.

MS skončilo a po nevalném úspěchu, což se dalo očekávat v nabité konkurenci, jsem na tři roky ztratil modrobíločervenou trikolóru.

Pak přišel rok 2006 a ME juniorů ve Švýcarsku. A já se opět mohl obléknout do českého dresu. Tentokrát jsme byli mnohem silnější reprezentace kladoucí si vysoké cíle. byli jsme složení ze dvou tréninkových center, tři hráči z konkurenčního a já jako jedinný z toho druhého. Neměli jsme se příliš v lásce...ani s vedením( trenér, asistent, prezident), ale překousl jsem to. Těch pár dnů jsem musel hodin interamikální( mé vymyšlené slovo vyjadřující vztahy mezi mnou a ,,přáteli") a soustředit se, abych udělal co nejvíce pro Česko. musím uznat, že jsme celé mistrovství táhli za jeden provaz a byli jsme si rovnocennými. Díky tomu jsme málem porazili v osmifinále i nejětší favority Francii. Víte, kdo to nezažil, asi nemůže úplně poznat, jak je to krásný pocit, když čeští pétanquisti, kterých hraje v Česku něco přes 500, vede nad několikanásobnými mistry světa z Francie, kde je to národní sport, kde ten zápas pozorují tisíce lidí, kde pétanque hraje několik desítek tisíc profesionálních hráčů. V tu chvíli vám běhá mráz po zádech a vy cítíte tu zodpovědost, tu reprezentaci vaší země. A nejkrásnější na tom je, že já jsem mohl reprezentovat tak malý stát, a přitom tak veliký.

Po urážkách a neshodách s vedením jsem se rozhodl, ač velmi nerad, ukončit své působení v juniorské reprezentaci. Ale ten krásný pocit ve mě zůstal, pocit reprezentovat svou vlast!