Hraná láska

„Řekni, máš mě rád?“
„Proč se ptáš?“
„Abych to věděla, ne?“
„Proč to chceš vědět?“
„Protože já tě ráda mám a chci vědět jestli to má cenu.“
„Jo?“
„Jo.“
„Nemám tě rád.“
„?“
„Miluju tě.“
„Opravdu?“
„Ty mi nevěříš?“
„Nevim.“
„Proč? Myslíš si, že ti v TOMHLE lžu?“
„Nejsem si jistá, jestli ti mám věřit.“
„Chtěla jsi vědět, jestli tě mám rád, odpověděl jsem ti, že ne, ale řekl jsem, že tě miluju. Co na tom není jistý?“
„Nerozčiluj se…“
„Spíš je mi to líto.“
„Promiň… já jen… prostě…nikdo mi to ještě neřekl…“
„A já to ještě nikomu neřekl.“
„Fakt?“
„Jo, řekl jsem to poprvé v životě. Tobě.“
„Ale řekl jsi to hrozně jistě, jako by si byl zvyklý říkat to minimálně 5krát denně.“
„Řekl jsem to jistě, protože jsem si jistý, že to tak je.“
„Děkuju…“
„Není za co… jsem rád že sem to řekl, hrozně to pro mě znamená a nenašla se příležitost.“
„Chceš něco říct?“
„Ano?“
„Miluju tě.“
„Děkuju.“
„Jsem ráda že tě mám, alespoň teď.“
„Jsem rád, že jsme se včera potkali.“
„Já taky. Kdy na mě budeš mít čas?“
„Teď už celý život.“
„Myslím to vážně.“
„Já taky.“
„Nedělej si ze mě legraci.“
„Nedělám, chci si tě vzít.“
„Po jedný společný noci?“
„Před jedním společným životem. Ano.“
„A nebude to divný?“
„Komu? Tobě?“
„Mě ne…“
„Tak vidíš.“
„Ale všem ostatním.“
„Těm to může být jedno.“
„A fakt to myslíš vážně?“
„Úplně. Podívej, teď si tady kleknu a zeptám se tě, promiň, že bez prstenu, jestli si mě vezmeš.“
„Neblbni, pojď zpátky!“
„Vezmeš si mě?“
„Já…ANO.“
„Miluju tě!“
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„STOP! STŘIH! Do prdele, Karle! Teď máš říct, že jí máš rád, ne že jí miluješ! Znovu!“