Lost doll

S odjezdem posledního nákladního auta se nad ponurou městskou skládkou rozhostilo netrpělivé ticho.

„Už jsou pryč!“ zakřičel malý plastový indián bez nohy a co nejrychleji skákal k místu, kde se spěšně scházely zástupy starých hraček a harampádí. Zastavil se až u poškrábané konvice bez ucha.

„Kdo bude vyprávět dneska? Honem! No tak nás nenapínej!“ vyhrkl nedočkavě a upřel pohled na nakřáplý hrníček s namalovaným slonem. I ostatní věci už netrpělivě čekaly na losování.

Náhle se hrníček celý zachvěl a vyhodil do vzduchu dva zažloutlé lístečky. „Míša“ a „Márinka“ stálo na nich. Věci si začaly vzrušeně šeptat, ale přitom vytvořily malý kruh, když se do jejich středu prodrali oba vypravěči.

Márinka rozpačitě zaujala své místo a mrkací očka si ostýchavě prohlížela posluchačstvo a porcelánové ručky se snažily uhladit špinavou modrou sukýnku. Míša se suverénně usmál a zbytkem své opelichané hnědé packy pokynul obecenstvu, které okamžitě ztichlo. Pak zdvořile kývnul Márince, aby mohla začít jako první. Ta se lehce začervenala, ale statečně začala vyprávět.

„Pamatuji se na den, kdy mou malou holčičku přinesli. Byla to taková růžovoučká panenka s velkýma očima. Vzpomínám si, že skoro nebrečela. Podívala se na mě-“

„Tak to ten můj kluk, to byl ale nezbeda!“ skočil Márince do řeči Míša, „Ze začátku křičel pořád a později, když na to měl sílu, mě dokonce vykopl z postýlky!“ Svěřil se méďa hlasitě autíčku bez kola a vesele ho poklepal po střeše.

Márinka se zarazila a plaše se na něj zadívala.

„Jestli chcete, můžete jako první vyprávět vy!“ zašeptala.

„Ne, ne! Jen klidně pokračuj!“ vybídl ji Míša dobromyslně stále se opíraje o střechu autíčka. Márinka ho ještě chvíli nedůvěřivě pozorovala, ale pak spustila.

„Jako malá měla moje holčička hrozně ráda pohádky. Vydržela je poslouchat i hodiny. Její oblíbená bylo O Koblížkovi a Lišce. Vždycky-“ její tichý hlas však opět přerušil sytý medvědí.

„Pcha! Pohádky! To můj chlapec dělal samé lumpárny! Jednou dokonce se svým bratrancem polili několik chodců, co šli zrovna pod oknem, studenou vodou. Ha, ha, kdepak děvčata! Ta by nic takového ani nezkusila! Ani by na to nepřišla!“

„To není pravda!“ vyhrkla Márinka a zaťala ručičky v pěst. Míša se na ni zvědavě podíval.

„Ona byla jen... jen klidné dítě! Taky prováděla lumpárny! Třeba... třeba... Aby nemusela jíst rajčata, usmyslela si, že zpestří jídelníček slepicím a tajně jim je nosila. A jindy... jindy si ustřihla svoje světlé lokýnky!“

„No jo,“ řekl Méďa, „každé dítě, i když je hodné, udělá občas nějakou lotrovinku.“

„Ráda vzpomínám,“ pokračovala zasněně Márinka, „jak jsme cestovali... V létě k moři do Itálie, Chorvatska a v zimě na Šumavu,“ její jemný hlas vyzněl do ztracena. Věci obdivně zavzdychaly. Pár z nich jí dokonce závidělo. Například pokřivená moučníková vidlička na Márinku vrhla nepokrytě nepřátelský pohled. Než ale stihl říct něco někdo jiný, opět se slova ujal Míša.

„Jo, hory! Tam jsem byl taky. Dokonce v Tatrách! Můj kluk mě vynesl v batůžku až úplně nahoru. Pak jsme to sjeli na lyžích. To vám byla ale rychlost! Jo, lyžování, to byla jeho vášeň!“ povzdychl si Méďa a tajně zamáčkl slzičku, která se zrádně objevila v jeho knoflíkovém oku.

„Teď už moc dětí nesportuje. Řekněte mi, kam ta mládež dneska spěje? Jen by seděli u počítače a hráli hry,“ postěžovala si modrobílá teniska bez jazyku a několik dalších věcí souhlasně přikyvovalo.

„Ne, ne!“ vykřikla náhle Márinka.

„Moje holčička taky sportovala... Milovala plavání,“ dodala důrazně cítíc povinnost ji bránit.

„Můj kluk byl i kulturně založený. Když byl starší chodil tančit. Byla to krása. Celý v černém, upravený... Moc mu to slušelo,“ vrátil se Míša zpátky ve svých vzpomínkách.

„Kultura je dobrá věc,“ souhlasil s ním párek silně odřených stepovacích bot.

„Moje malá zase krásně hrála na elektrické varhany. Vydržela bych ji poslouchat celé hodiny. Chodila hrát dokonce i na koncerty a seznámila se tak s tolika lidmi,“ pravila pyšně Márinka.

„Správné kontakty jsou dneska hodně důležité,“ podotkl roztřepený kabel.

„No jo, když vyrostl, byl skoro pořád pryč. Měl hodně přátel,“ pochlubil se méďa, „Tak hodně, že už neměl čas si se mnou hrát. A tak jsem skončil na půdě...“

„Ach,“ povzdechla si Márinka, „i moje holčička vyrostla z dětských střevíčků a na mě pomalu zapomněla... a pak mě odnesli v krabici do jiné rodiny. A teď jsem tady...“

V tu chvíli však mechanický kohout skřípavě zakokrhal a na obzoru se objevilo slunce. Věci si s leknutím uvědomily, kolik času už uplynulo a rychle se vydaly zpátky na své místa. Za chvíli tady budou lidé! Spěšně zaujaly co nejpohodlnější pozici, aby tak nehybně vyčkaly do dalšího večera a nového vyprávění...

www.nicolette-badin.xf.cz