Básník

Jednoho dne šel básník po cestě a hledal odpuštění dávno ztracené lásky.Šel cestou,kterou velmi dobře znal.Vedla k velkému zámku.
Napsal jí dopis,který myslel že přečetla si… Oba nebyli si jistí ničím.On věřil v to,že dopis přece jen k jeho lásce došel,ona však neměla ani ponětí o tom,že byl nějaký napsán.
Toho samého dne básník potkal malou holčičku,která seděla zády cestě po které on přicházel.Uslyšela jeho kroky a otočila.
Básník se zastavil a zeptal se jí,jak se jmenuje.Odpověděla že Mariet.Pak se jí zeptal jestli bydlí někde poblíž a s kým a ona ukázala na velký a krásný zámek přímo před nimi,že bydlí s rodiči a s tetou,která se jmenuje stejně jako ona.Básník si uvědomil,že ona Mariet,je vlastně to odpuštění které on hledal.
Jeho láska se jmenovala Mariet,ale osud je rozdělil.
Čekali spolu dítě…které básník myslel že mrtvé je.
Nemusel se ani nijak jinak přesvědčovat,jestli si myslí pravdu.
Stačilo když se na něj malá Mariet usmála….nebo spíše stačili jen její oči.Povídali si spolu a básník dal malé Mariet do ruky dva papíry.Byl to ještě jeden dopis pro jeho lásku,kde prosil odpuštění osudu a znovu s ní se setkat chtěl.Mariet se zvedla a slíbila básníkovi,že tetě ten dopis předá.Ale ještě se zeptala,od koho že ten dopis vlastně je a Básník odpověděl „Od Básníka,stačí když řekneš od Básníka.Děkuji ti!“.
Mariet se usmála a odběhla dolů s velkého kopce,na kterém seděla,pod velkým stromem.Básník tam zůstal sám a ještě se díval,jak mu jeho malá holčička odchází.Ani se jí nesnažil nějak zadržet,protože už jen to,že jí jednou jedinkrát spatřil,mu přišlo jako zázrak.
Malá Mariet běžela a potkala po cestě své dva malé bratry.
Začali si hrát na honěnou a Mariet vypadli oba dva papíry z ruky a snesli se na zem,kde zůstali ležet.
Ona o tom asi ani nevěděla a běžela dál.
Básník v do mění že k jeho lásce přinesla malá Mariet jeho prosbu,odešel.
Mariet však ani nevěděla že láska,na kterou celý život stále čeká,byla jen pár kroků od ní.
Třeba opravdu osud nechtěl,aby se už znovu setkali.