Hromádka Neštěstí

Jezdí každé všední odpoledne autobusem. Všechny cesty mu už přijdou, tak nějak nudné, nezajímavé, ale přece si jednu zapamatoval. On vždy nastupuje na konečné, aby se vešel.
Poslední dobou stále více nabývá pocitu, že hromadná doprava je silně přetížená. V tramvaji už se mu dlouho nestalo, aby si sedl, v metru davy, že ani nejde jít rychleji než ostatní, jak by chtěl, ale musí se nechat unášet davem. V autobuse, kvůli kterému tolik pospíchá, je s místem v mínusu, tedy je doslova zmačkáván frontou stojících a naivně řvoucích lidí aby postupoval „dále do vozu“.
Jednou mu však škola končila brzo, a tak jel takzvaně mimo špičku. V autobuse bylo volno, byl to zrovna jeden z těch starších a on si sedl dozadu na sedačku vlevo proti směru jízdy. Míst bylo málo ale lidí ještě méně a nikdo si vedle něj nesedl. Autobus se rozjel a jal se tříminutovým tempem objíždět „Kulaťák“.
Teď je čas na přemýšlení. První, co ho napadne je to, že sedí sám, no řekne si, že se alespoň nemusí mačkat s nějakým objemově mocnějším individuem, ale také mu myšlenky řeknou o nějaké zajímavější osobě, která by se vedle něho mohla posadit. On by se však s holkou v autobuse asi stejně nebavil. Dále vzpomínal na dnešní dopoledne, na školu, na spolužačky a na kamarádku, ke které toho cítí čím dál, tím víc a víc než si je ochoten připustit, ale dále si opakuje: „je to jen kamarádka“.
Autobus zastaví na své první zastávce, nastoupí dva, tři lidé a jede se dál. Jedna z přistupujících si však sedla vedle něho. Letmo se podíval jestli ji nezná. Zařadil ji někam mezi ty, které se mu líbí, to díky jejím tmavě hnědým vlasům. Přemýšlel co všechno by se muselo stát, aby se s ní seznámil, nebo jí aspoň něco řekl, nějak ho napadlo, že by ji třeba mohl utěšovat, kdyby byla smutná.
Párkrát se rozhlédla kolem a potom jen seděla a dívala se do země, jíž byla v našem případě podlaha autobusu. Najednou si všiml, že sedí sklesle, jak hromádka neštěstí, vzpomněl si na tento srdcervoucí knižní výraz, který však jeho spolusedící popisoval lépe než tisíce slov.
Když autobus zastavil a čekal u přejezdu přes trať, přes takzvaný koridor, na kterém jsou závory z bezpečnostních důvodů skoro pořád dole, a ona hromádka neštěstí si dala hlavu do dlaní a už chyběly jen slzy.
Bylo mu jí nevýslovně líto, chtěl ji utěšit, vzít kolem ramen a věnovat jí všechnu svoji trpělivost. Chtěl vědět co ji trápí a co s tím může udělat, chtěl ji pomoci, chtěl, aby se usmívala.
Rozjeli se, ona už neměla hlavu v dlaních, jen dál svěšeně seděla.
Celou svoji mozkovou kapacitu věnuje své sklesle sedící sousedce. Co se jí asi přihodilo?, co ji trápí?, co může za to, že tady sedí, svěšená ramena, smutný pohled, tolik by chtěl jí něco říct. A zastávka, kde vystoupí se tak rychle a neúprosně blíží. Jemu by se blížila rychle i kdyby jeli krokem.
Autobus zastavil. Začala se zvedat, opět se letmo rozhlédla smutným pohledem, podíval se jí do očí, zjistil, že je starší než si původně myslel a snažil se, si ji zapamatovat. Když už sestupovala po schůdcích podíval se na ní ještě jednou a pak jen sledoval jak se vzdaluje a jak mizí za rohem domu.
Jel dál a na další zastávce vystoupil.
Jak málo stačí, aby si člověk někoho všiml a věnoval mu tolik citů. A ona to nejspíš ani necítila.
Nebo ano?