Stopař

Stopař

Slunce stálo vysoko na bezmračné obloze a pražilo. Pražilo neúprosně do černé silnice, po níž šel muž.
Byl sám. Smutným pohledem obdařoval projíždějící vozy a přál si: „kéž by mi jeden zastavil.“ Byl unavený. Nohy se mu pletly. Přesto v jedné ruce držel tabulku s nápisem Prostějov a na druhé vždy zvedal palec, od pradávna značící jediné: „vezměte mne, prosím.“
Zlatavé vlasy, slepené potem padaly mu do tváře a z jasně modrých očí nesršely jiskřičky jako obvykle. Znovu a znovu zvedal palec, v naději, jež nepřicházela.
Nezlobil se na ně, ne takový on nebyl, nenadával jim do bezcitných řidičů, do jezdců bez srdce. On doufal, doufal, že se na něj usměje štěstí a někdo jej alespoň malý kousek popoveze.
Zkusil to znovu a ...povedlo se. Přímo před ním zadupl brzdu nablýskaný ford. Okénko se elektronicky stáhlo a za ním se usmíval muž v rozepnuté kožené bundě, s holou lebkou a kroužkem v uchu. „Nastup si chlapče,“ vyzval ho.
Nasedl.
„Za kým jedeš do Prostějova?“ Optal se muž s náušnicí.
„Narodil jsem se tam, pane, mám tam matku i otce,“ odpověděl tiše.
„Jedeš je navštívit?“
Kývnul hlavou. „Roky jsem je neviděl.“
„A kde jsi byl celou tu dobu?“ Optal se zvědavě.
Mladík se dlouze zahleděl do dálky. „Nechtěl bych o tom mluvit.“
„Stopuješ často?“ Začal muž z jiného soudku.
„Ano, ale ne každý mi zastaví.“
„To já beru všechny,“ dodal trochu vychloubačně muž. „Víš lidé jsou různí,“ pokračoval „a při autostopu je i dobře poznáš, vezl jsem už různé případy.“
Zasnil se. „Ten jeden byl odněkud ze Žebráka, ale vezl jsem ho od Liberce, byl to kuchař a asi špičkový. Povídal, že utekl z léčebny, nebylo to na něm znát. Choval se normálně. Přednášel mi recepty, byly fakt zajímavé, škoda, že si je nepamatuju, ale i kdyby, stejně bych to neuvařil.
Popisoval mi zrovna, jak se dělá telecí pečeně, už jsme ji skoro vyndavali z trouby, když se najednou zasekl. Pohodil hlavou, zatnul pěsti. A potom. Začal to samé vypravovat slovo od slova znovu, teď už jsem chápal, proč byl v léčebně, on dočista ztrácel paměť. Když se opět dostal k vyndavání pečeně, stalo se to samé. Byli jsme zrovna před Prahou, tam jsem ho vysadil, ať si dojede jak chce. Dodnes nevím, z čeho to měl – asi se k tomu prochlastal.
Dalším zajímavějším stopařem, či spíše stopařkou, byla studentka houslařiny, jela ze školy z Chebu. Učili se tam konstruovat housle. Z jejího vyprávění jsem poznal, že je to docela fušařina a člověk k tomu musí mít nějaké buňky už od narození, to není jako stlouct nějakou králíkárnu. Na to člověk musí mít cit, vědět kde, přihoblovat, kde přiťuknout,kam dát tohle a kam zase támhleto, aby to hrálo jako housle a ne jako, když se hučí do studny. Byla to zajímavá přednáška a jen nerad jsem ji vysazoval už v Plzni.
A co bys mi pověděl ty? Doteď jsi stále jen mlčel a poslouchal.“
„Slyšte pane,“ šeptl mladík a pozoroval své kostnaté prsty, „dnes v noci se mi zdál živý sen, ten živý sen , který se občas stane i v normálním životě.
Stál jsem v něm na velikém náměstí. Kolem mne procházeli neznámí lidé – bez tváře, míjeli mne.
Stál jsem tam a pozoroval ten mumraj kolem sebe. Za mnou cosi zamumlal jakýsi starý vrásčitý kmet a přede mnou se vznesl tlustý pán. K nebi ho táhli jeho hodinky.
Přišlo mi to divné. To už poletovalo vzduchem kde co, něco vysoko, jiné nízko a jen málo toho drželo pevně na zemi.
Létaly domy, auta, peněženky, různé drobnosti, cenné i zbytečnosti.
A tehdy mi to došlo, to všechno bylo kradené. To co se vznášelo při zemi bylo uloupené jen z části a čím výš – tím hůř.
Lidé se otáčeli,někteří ječeli strachy. Tehdy se ukázala pravda v celé své kráse.“
„To byl zajímavý sen,“ pronesl muž k mladíkovy.
„Ne, ne to nebyl pouze sen, to zaříkadlo určitě funguje, počkejte, já si vzpomenu.“
Chvíli přemýšlel a poté se mu rozjasnila tvář.
„Už to mám,“ zvolal.
Muž s náušnicí prudce zabrzdil a vyhodil mladíka z auta než stačil cokoli říct.
Asi také něco ukradl...