Zdánlivě sám

Byl jsem dohodnutý s přáteli, že s nimy vyrazím na chlastačku. Jsem sice ještě nezletilý - je mi 15 let, ale víte jak to je, někde seženete láhev vodky, či rumu a zábava může začít...
Nejsem zrovna jeden z těch, co by byli opilí nějak často, nebo podle toho, co myslíte tím často, protože už i Albert Einstain tvrdil, že všechno je relativní, ale tak zhruba pro představu, jsem opilý asi jedno do měsíce, tedy když má kamarád oslavu, nebo se rozhodneme oslavit konec školního týdne. ne to si samozřejmě dělám legraci, i když po těch náročných hodinách, které nám v našem oblíbeném ústavě udílejí, by si takovouhle oslavu zasloužilo každé páteční odpoledne.
Ale nebudu zabíhat do krajností, které nejsou důležité. Byl jse, jak jsem říkal, rozhodnutý vyrazit někam ven s přáteli, nejspíš někam na hřiště. Už samo o sobě mě to přišlo idiotské, protože většina jich tam byla v páru, jen pár kamarádů ne. Ale nakonec jsem se tam rozhodnul jít.
Ze začátku bylo na oslavě celkem veselo, což bylo příjemné, pak ale všichni začali chlastat a já na ně koukal a čekal, až alkohol začne proudit v mých žilách.
Překvapeně jsem koukal po mých kamarádech, kteří měli taky společnost, jediný já sám jsem tam byl sám, přátelům jsem to ale přál...
Většinu času jsem seděl stranou od všech ostatních, abych jim nedělal "křena", jak by řekli. A celkem mě mrzelo, proč já jediný jsem tady sám, přmýšlel jsem nad tím proč vlastně? Jsem tak ošklivý? Jsem tak debilní? Neb nesympatický? Bůh ví... každopádně v tu chvíly na mě padla hluboká deprese, normálně bych na tom nebyl tak špatně, ale teď jsem byl ještě ke všemu napitý, tak jsem měl zase nechutně zostřené pocity. Začal jsem dokonce brečet, ale snažil jsem se nevydat ani jeden sebemenší zvuk, ale nepodařilo se mi to dobře skrýt, jedna holka si toho všimla. Ale ze soucitu, nebo z čeho mě nic neřekla, aby na mě neupozornila.
Vstal jsem a šel se projít. Ona dívka, která mě vyděla oznámila, že jde do křoví na záchod a šla se mnou. To bylo to poslední, co jsem chtěl, i když jsem se cítil ak opuštěný...
Celou cestu, až ke kilometr vzdálenému nádraží mě uklidňovala a stále se vyzvídala, co mi je...
Měl jsem chuť být sám, ale nechtěl jsem jí nějak odstrčit, nebo tak, nevěděl jsem co mám dělat. Nedělal jsem tedy nic a jen si utíral slzy, které se z mých očí stále řinuly a jak snadno. Vzpomněl jsem si na to, jak mi matka říkávala, když jsem byl ještě malý "Kluci nebrečí" a tak jsem se podle něj snažil chovat, i když se mi to povedlo měl jsem stále na krajíčku a cokoli by mě mohlo shodit do předcházejícího stavu.
Pak se ale stalo něco, co bych v tu chvíly vůbec nečekal. Ta dívka, která se mnou šla mě políbila na tvář.
Podíval jsem se na ní a usmál jsem se, deprese byla hned tatam. Teď jsem si všimnul jak je hezká a vůbec...
,,Víš, ty se mi líbíš, jsi takový víc citlivý a nejsi jen jako tamti, co chtějí jen jedno." řekla jemným hlasem a usmívala se.
,,Chceš se mnou chodit?" zeptal jsem se vyjeveně, až to v tu chvýli vypadalo možná groteskně
,,Že se ptáš" řekla jen a já jsem byl šťastný, ten nejšťastnější puberťák pod měsícem.