Láska

… nejkrásnější pocit, který znám… Nikomu se nevyhne, každý jednou okusí její chuť.
Láska je umění naplno vnímat milovanou bytost. Umění rozeznat z jeho pohledu, co chce říct, ačkoli mlčí. Touha vnímat každý jeho dotek, gesto nebo úsměv. Touha být součástí toho druhého, sdílet jeho sny a nic víc nežádat. Vědět, že když mě objímá, nic mi nehrozí, být si jistá, že jeho náruč je mým poklidným přístavem na rozbouřeném moři…
Láska je jistota, že je tu někdo, komu můžu věřit, někdo, jehož chci být součástí, někdo, kdo by při mně stál i kdyby se proti mně spikl celý svět…
Láska nás učí skromnosti, pokoře a porozumění. Láska dává i bere: Dodává nám sílu, ačkoli jsme unavení, dává nám naději, ačkoli je vše ztraceno, dává nám touhu vyhrát, ačkoli prohra je na obzoru.
Dokáže být i krutá a tupá…. Dokáže být hloupá a nerozumná. Nasazuje nám na oči růžové brýle, zažene nás do koutu a očekává, jak se s tím vyrovnáme. Až když rozpozná, že nevíme, jak dál, ukáže nám cestu z tohoto nekonečného a velkého bludiště… Polapí nás do svých sítí, zasáhne nás přímo do srdce, a když naše láska není opětovaná, očekává, že se s tím dokážeme vyrovnat sami a nechá nás v tom plácat samotné… nedokáže nám pomoci, ani ulevit… žádný lék neexistuje, pouze silná vůle a zapomnění.
K úplnému štěstí zamilovanému člověku stačí tak málo: třeba mně… :) k tomu, abych byla šťastná, i když není se mnou, mi stačí vědomí, že je šťastný i on, ať už je to s kýmkoliv. Vědomí, že mu nic neschází. I když s jistotou můžu říct, že bych se pro něj hodně věcí vzdala. I kdybych měla zemřít žízní, poslední kapku vody bych dala jemu. Nevím, jestli by mi za to dal svou lásku, ale měla bych klidné svědomí a věděla bych, že přežil, a tahle jistota by mě naplnila mnohem víc, než celá studna vody…
Láska se nedá koupit… je naprosto vyloučené nutit milovanou bytost, aby mě miloval jenom proto, že ho miluji já… a i kdyby se mi ho podařilo přesvědčit, o čemž silně pochybuju, stejně by mě dříve nebo později tížilo vědomí, že je se mnou jen z donucení a že mu bráním v opravdovém štěstí… Navíc ten vztah by naplňoval pouze mě… a jeho bych tím činila jen nešťastným, trápila bych ho, a dřív nebo později bych ho stejně nechala odejít… s těžkým srdcem, ale nechala… časem bych se s tím nějak vyrovnala a on by konečně mohl okusit kousek obyčejného „nenuceného“ štěstí…
V tomhle jsem snad celkem soudná. Dříve tomu ale tak moc nebylo… s každou další láskou si lépe a lépe uvědomuju podstatu tohoto vzácného slova. Po každém nezdárném konci mého zamilování si odnáším další a další ponaučení… takže jsou přece jen tyhle bolestné konce k něčemu dobré….
Podle čeho si vlastně lidé vybírají do koho se zamilují??? Řídí se intuicí??? Nebo snad pudem??? Hraje v tom důležitou roli vzhled nebo sexuální přitažlivost??? Nebo že by snad rozum??? Či sympatie???
Na to nedokáže odpovědět nikdo. Je to individuální u každého z nás – každý to vnímá nějak jinak…
Každopádně všechno má něco do sebe. Vzhled, intuice, pud i rozum… aby vznikl partner našich snů, musí se tyhle předpoklady nějakým způsobem skloubit dohromady… Jedno je jisté, když ho milujete uvnitř, milujete ho i na povrchu, a to bez rozdílu!!!
Například já hodně sázím na charizma toho dotyčného. Musí mě něčím okouzlit, ať už svou inteligencí, nebo prostě jen kouzlem osobnosti. Nemám vyhraněný typ kluka, ani šampona ani „máničku“. Pokaždé vypadá nějak jinak a mé dřívější představy o vzhledu mého klučičího ideálu se s přibývajícím věkem dosti mění a vzájemně vylučují…
Co víc dodat… nezanevřete na lásku, i když vám dá pořádnou lekci… protože láska povznáší a činí nás šťastnými… a nedá se bez ní žít…