Na dveřích je napsáno jen TAM

Seděl jsem v houpacím křesle uvnitř letní chaty, kterou vybudoval můj dědeček, a sledoval vnučku, kterou jsme teď opatrovali po dobu několika dní, aby mohl syn v klidu rodinu přestěhovat do nového domku. Pomáhala babičce s vařením. Místo pozorování jsem se ale hlavně radoval, že bude brzy večeře. Když už nevěděla, jak může přiložit ruku k dílu (mouka byla uklizena, cukr zůstal po přenosu téměř všechen v cukřence a těch pár zrnek na podlaze se někde ztratí), přiběhla ke mně.
„Dědo, vyprávěj mi něco, prosííím,“ zaštěbetala.
„A co bys chtěla slyšet?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Cokoliv. Já budu pozorně poslouchat.“ Němě jsem souhlasil. Přisedla si ke mně a já jsem mohl začít.
„Už je to hodně, hodně dávno. Byl jsem ještě mladík.. Potřeboval jsem peníze, asi jako je budeš ty, až vyrosteš, potřebovat. Brigádničení ti ale dá daleko víc, než jen nějakou tu korunu. Poznáš spoustu zajímavých lidí, dostaneš se na místa, kam se nepodívá jen tak někdo. Hodně mých přátel pomáhalo v pekárnách nebo uklízelo na úřadech. Já jsem pracoval na telefonních informacích.
Už z dálky mě vítala vysoká věž s anténami. Její betonová, do pleťové barvy laděná konstrukce připomínala vyrostlou bedlu. I v jiných částech města mi svou siluetou připomínala budovu, která se rozprostírala pod ní a kde jsem trávil čas se sluchátky na uších. Ta měla tvar dvou kostek másla postavených na stranu a bedla čněla mezi nimi.“
„Jedlá!“ vykřikla vnučka. Chata v lese k houbaření přímo vyzývala, a tak už od malinka uměla poznávat jednotlivé druhy hub.
„Ano jedlá, ale zpátky k mému příběhu. Když jsem do velkého domu přišel poprvé, myslel jsem, že se tam ztratím, všechno bylo pro mě tak nové a blyštící se. Turniket mě uvítal svým zapípáním, ale zároveň zamrazil chladným dotekem chromovaných trubek. V novém prostředí se člověk vždy nejdřív bojí. Vystoupal jsem po schodech nahoru a zahnul ke skříňkám na šaty. Najít v odpoledním čase jednu volnou s fungujícím zámkem byl úkol takřka holmesovský. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o tom slavném detektivovi?“ Zakývala souhlasně hlavou.
„Už jsem o něm i něco četla, závidím mu tu fajfku.“
„A pak jsem procházel skrz prosklenou chodbu, která visela ve vzduchu, a pozoroval rodící se velkostavbu na náměstí. Nejdříve ale vyhloubili obrovský rybník.“
„A to chovali ryby ve středu města?“ zeptala se udivená a ohromená tou myšlenkou. Zasmál jsem se dětské fantazii a vysvětlil jí, že to byl jen žert a metafora pro vykopávání základů.
„Vešel jsem do sálu, na zemi šedivý koberec, na stropě čtvercové desky a všudypřítomné zářivky. Stoly oddělené skleněnými přepážkami nesly tíhu počítačů, jež v té době vypadaly jako krabice na dort. Vzduchem se nesla zvláštní vůně, kterou nejsem schopen ani popsat. Sem tam zacinkal telefon a člověk sedící před ním nejdříve nespokojeně zamručel a následně se zdvořile představil. Asi takhle: „Dědeček, dobrý den, jak vám mohu pomoci?”
Vnučka se rozesmála, a pak odpověděla: „Dala bych si zmrzlinu.“
„Tak počkej až po večeři. Příjemné bylo sedět u okna a koukat, co se děje venku. Jakoby se ony scény odehrávaly někde na plátně či v televizi. Vymýšlet si, kam ti lidé asi jdou, o čem přemýšlí. Sledovat zkroušené fanoušky týmu, který prohrál, mladé muže, kteří si právě užívají života, a zatímco ty nehybně sedíš a dýcháš za okenními tabulkami dusný vzduch.
Jediné citové rozptýlení přicházelo o přestávce s návštěvou kuchyňky, nejkrásnější místnůstky za všech, a probuzení smyslů nad čokoládovou tyčinkou z automatu. Kdyby dvě bílé lednice mohly mluvit, zase by ti připomněly, že sis do nich nic neuložila, a tak nemáš co očekávat. Pokud jsem zůstával pracovat až do noci, byl to zvlášť truchlivý pohled.
Při odchodu jsem přemítal nad tím, kolikrát se ještě do té nenáviděné a zároveň milované budovy podívám. Kolikrát projdu chromovaným kolotočem za barieru, který odděluje vnější svět od světa sluchátek, blikajících telefonů a cvakajících klávesnic...“
Asi ze mne vycítila smutek navozený melancholickou atmosférou, možná si i všimla lesku v očích.
„Už se tam nikdy nepodívám,“ podotkl jsem. Sedla si mi na klín až se křeslo zakymácelo. Pohladila mne malou ručkou po vousech.
„Cihly, malta ani beton samy o sobě nic neznamenají, to lidské životy, které se s nimi střetávají, jim dodávají příběh a ony tak získávají vlastní duši. Duši, jež má vlastní osud a může ho vyprávět zpět lidem. Pamatuj si to, až budeš jednou posedávat v téhle chatě, v dřevěném houpacím křesle mého dědečka a vyprávět mým prapravnoučátkům příběhy, aby si vážili činů svých předků, tak jako teď činím já.“
Přitulila se ještě více.
„Kdykoliv teď půjdu kolem věže, bude mi bedla připomínat právě Tebe.“ Obejmula mě. Poté jsem otočil list.
„Konec vzpomínání, babička hlásí večeři, jdeme si umýt ruce,“ utřel jsem si slzy a vykročil směrem k umývadlu.