Překážky nejsou

V životě nás potkají různé překážky, ale i ty sebevětší se dají překonat. Jmenuji se Pavel a je mi 23 let. Chodím na ČVUT a s přáteli často chodím do naší oblíbené hospůdky na Karláku. Povím vám svůj vlastní příběh. Příběh o tom, jak já přišel ke štěstí nebo jak štěstí přišlo ke mně.
Je to přesně dva roky, kdy jsem nemohl najít to, co bylo, je a bude pro mě důležité. Už dlouho jsem nemohl najít lásku, kterou by mi někdo opětoval. Vždy jsem se zamiloval bezradně já, nebo se nešťastně zamilovala dívka do mě. I přes kritiku svých známých jsem usedl k počítači a zavítal na tamní chat. Nikdy jsem podobným věcem nevěřil a v životě by mě nenapadlo, že bych mezi stovkami přezdívek mohl najít normálního člověka.
Nějaká dívka pod přezdívkou Nikinka88 byla smutná a chtěla společnost. Začali jsme se spolu bavit a ze začátku trochu oťukávávat. Jmenovala se Nikola, bylo jí osmnáct let a byla z Prahy stejně jako já. Neřekla mi proč je smutná, ale řekl jsem si, že jí z toho smutku dostanu. Zjistil jsem, že má ráda koně, pizzu a že miluje hraní na piano. Bavili jsme se spolu asi dvě hodiny, než musela jít pryč. Nikdy jsem jí neviděl a fotku neměla ale nemohl jsem jí dostat z hlavy. Pořád jsem na Nikču musel myslet. Neusnul jsem.
Druhý den ráno mi nebylo dobře a nešel jsem tedy do školy na přednášku. Usedl jsem znovu k počítači a v duchu si říkal, jestli tam bude i Nikča. Překvapilo mě, že tam je a dokonce jak mi hned sdělila, tam na mě čeká. „Pořád jsem na tebe myslela Pavle.“ Když jsem si tohle přečetl, srdce mi poskočilo radostí. Líbím se jí. Znovu jsme se dlouho bavili. Dokonce jsem vypustil i plánovaný oběd a svačinu. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Říkala mi o své rodině, o jejích snech. Matka byla alkoholička a moc se o ní nestarala, když byla malá. Otec rodinu opustil ještě před jejím narozením a tak Nikča vyrůstala u svého strýčka.
Poznávali jsme se stále víc a po dvou týdnech jsme se zamilovali. Volali jsme si a šeptali si dlouho do noci po telefonu. Dosud jsem nevěděl, jak Nikča vypadá ale miloval jsem jí. Jak si semnou povídala a jak všechno cítila tak nějak víc. Všechno krásně prožívala a když jsem jí poslal na Valentýna dopis s pírkem, brečela do telefonu jak moc je to krásný a jak moc mě má ráda. Na oplátku mi poslala svojí fotku. Byla překrásná. Černé dlouhé vlasy a hluboké zelené oči, které vyzařovaly zvědavost a lítost. Viděl jsem pouze obličej ale jako bych jí najednou poznal celou. Zdálo se mi o ní a nejednou mi večer přes mobil hrála na klavír. Zamiloval jsem se do ní, do jejích očí a do její hudby.
Chtěl jsem se s ní setkat a to co nejdřív. Nadšeně jsem jí to zavolal a že mě to mělo napadnout už dřív. „ Pavle miluju tě ale nechci tě zklamat. Nejde to.“ S nádechem slz to dořekla a zavěsila. Vrtalo mi to hlavou. Musel jsem jí poznat a vidět. Jak bych mohl být zklamaný z nejlepší holky jakou jsem kdy poznal? Nedávalo mi to smysl. Znovu jsem nemohl usnout a měl jsem zlé sny.
Další den jsem jí volal, ale nebrala mi to. Napadlo mě, že jsem to řekl příliš hrubě a po celou dobu ve škole jsem na to myslel. Kolem poledne mi poslala smsku, že se moc omlouvá a že si musíme večer promluvit.
Stále jsem měl před očima její oči. Zavolal jsem jí kolem sedmé. Znovu hrála na ten kouzelný klavír, který ve mně vzbuzoval ještě větší touhu po ní. Dotknout se její kůže a cítit vůni jejích vlasů. „Pavle moc se ti omlouvám jak jsem se chovala. Moc tě miluju jako nikdy nikoho a nechci se tě vzdát, ale setkat se nemůžeme. Nechci tě zklamat!“ Při posledním slově už brečela a já nevěděl co jí na to říct. „ Niki já tě přece miluju. Nemůžeš mě zklamat a nic nás nerozdělí. Chci tebe a žádná překážka mě nezastaví předtím, abych tě políbil. Miluju tě a jsi celý můj život.“ Začala brečet a šeptem mi říkala, že jí to moc mrzí. Že nechce abych jí ublížil, když budu zklamanej. „ Já přece nebudu zklamanej Nikčo! Miluju tě rozumíš mi? Miluju tě a chci jenom tebe a nic nás nerozdělí. Nic!“ Zahrála mi na dobrou noc a poděkovala.
Miloval jsem jí ještě víc.
Za pár dní jsme si naplánovali schůzku. Oba jsme byli ze stejného města ale navzájem jsme neznali, kde oba bydlíme. Měl jsem přijet za ní autobusem. Nikdy jsem v té části Prahy nebyl ale líbilo se mi tam. Všude plno stromů a žádné paneláky. Nástupiště bylo ale prázdné. Už jsem chtěl odejít, když na mě Nikča promluvila.
„ Ahoj lásko. Odpusť mi prosím.“ Znovu se rozbrečela, ale tentokrát jsem byl u ní. Otočil jsem se a chtěl jí obejmout, ale zůstal jsem v šoku.
„ Pochopím, když teď odejdeš a budeš mě nenávidět. Miluju tě lásko víc než svůj život.“
Nemohl jsem jí obejmout. Nemohl jsem udělat ani krok. Stál jsem na opuštěné zastávce a místo krásné dívky která by přede mnou stála, přede mnou seděla přímo překrásná mladá holka, které tekly po tvářích slzy.
Až tam mi došlo proč se nechtěla setkat. Nikča byla na vozíku. Před dvěma lety spadla z koně a od té doby nechodí. Nemohla proto najít lásku a všichni jí zklamali, když jím řekla tu krutou zprávu. Přišel jsem k ní a políbil jí. Nečekala to. Myslela si, že na ní budu řvát a že jí ublížím jako všichni ostatní. Nedokázal bych to. Ten den jsme šli na procházku a bylo nám moc krásně. Věděl jsem, že to nebude pro nás lehký ale miloval jsem jí takovou, jaká je.
Za pár týdnů jsme se spolu milovali a byl to ten nejkrásnější den v mém životě. V noci mě probudila známá hudba. Má láska hrála na klavír tak jako její oči si hrají s každou částí světa.
Dnes, po tak dlouhé době jsme stále ještě spolu a myslím, že ještě dlouho budeme…

„Největším štěstím v životě je vědomí,že nás někdo miluje proto jací jsme...nebo spíše přesto jací jsme.“