Žiju...protože chci

Slyším pláč,hlasitý nářek,sten.Zvedám pomalu hlavu,protože chci vědět,kdo má kromě mě ještě trápení...Otáčím hlavou,ale nic nevidím...
,,Já...to jsem já...“ ozve se slaboulinkatý,skučivý hlásek.
,,Já?Já??Kdo já?“ opatrně se rozhlížím pokojem,jestli jsem něco nepřehlídla.
,,Tvoje srdce...“
,,Moje?..Ach...“ povzdychnu si a znovu ucítím na tváři mokré slzy...Ono ještě žije,neskonalo.Divím se,protože já...Já už tu jen přežívám...Pláče,křičí,sténá..Já jen brečím.Víc už nezmůžu...
Po mé tváři stékají slzy,jedna za druhou.Podemnou se tvoří kaluž,slané jezero.Koukám,jak do něj padají kapičky-slzy...Pořád se zvětšuje,pořád,pořád...Mám chuť,chtěla bych,musím...Sklonit hlavu a ponořit se.Ochutnat tu slanost,ucítit tu chuť na jazyku,po celém těle.Polykám doušky slané vody,příjemná příchuť až...trochu...Já,já,nemůžu dýchat!Já...nedýchám.Ale...žiju?Natáhla jsem ruku,vidím ji.Něco,někdo ji chytl...Jiná ruka,jemná ale přece mužská.Tvá ruka,tvůj úsměv,tvé oči a tvé ,,Ahoj.“ ...Můj nejistý úsměv,pootevřené rty a ,,Ahoj.“
Pevná půda pod nohama,pevný stisk tvé ruky.Nutím svůj mozek nepřemýšlet nad tím,že před několika hodinami držela se ruku v ruce s tou její,tvé neustále se usmívající se rty se dotýkaly jejích...Teď jsi můj.Jen můj.Nikdy a nikdo mi tuhle chvíli nesebere.Sednem si na břeh řeky,tvé paže mě obejmou a já se ponořím do tvé náruče.Dlouhé,sametové vlasy mě šimrají na tvářích,moje nejsou,dlouhé hnědé vlasy nemám,patří tobě.Horký dech z tvých úst mi nahání mráz po zádech,příjemný pocit.

,,Píííp!!PíííííP!!!! “ cvak,ta příšernost zmlkla.Budík,vstávat,konec snu.Konec jediné chvíle,kdy jsem s tebou.Ale už jen pro ten sen budu žít.Pro těch pár minut,chvilek,vteřinek,co tě můžu mít jen pro sebe,co nejsme jen kamarádi...Žiju...Protože chci...