Cesta domů a navoněné bonbóny

Nastoupila jsem do vlaku a zaujala běžnou pozici – stála jsem opřená školním batohem o stěnu u protějších dveří, připravená v následujících několika minutách ledabyle zírat z okna...
Dveře se zavřely a, než jsem upadla do bezmyšlenkovitého pozorování dobře známého úseku města podél železniční trati, vyrušilo mě jakési zahalekání. I přes naprostou neznalost němčiny jsem nemohla nepochopit, že mělo upoutat mou pozornost. Otočila jsem se za tím skřehotavým hlasem.
Zubil se na mě mírně nazrzlý pihovatý kluk s cigaretou za výrazně odstálým uchem. Mohlo mu být tak šestnáct, jestli mu příliš nefandím... Tvářil se ale dost sebevědomě a spustil lavinu pro mě nesrozumitelných slov. Během svého monologu vyhrabal z báglu průhlednou umělohmotnou krabici plnou velikých barevných gumových bonbónů. Po chvilce snažení ji otevřel a nabídl mi. Rovněž s úsměvem (měla jsem dobrou náladu) jsem odmítla. On však moje záporné kroucení hlavou nebral na vědomí a dál mi cpal pod nos chemicky převoněné sladkosti. Vytrvale jsem se bránila, až jsem si nakonec vybavila pár německých slovíček – doteď netuším, jestli jsem řekla, co jsem měla na mysli, ale po mém prohlášení „Ich vil nicht“ (odpusťte – píšu jak slyším/vyslovuju), si z krabičky vzal jeden bonbón, druhý hodil po obtloustlém prosícím kamarádovi, nádobku zavřel a uklidil do batohu...
Poté mě nechal asi dvacet vteřin sledovat okýnkem okolí. A pak se ozval nanovo.
Tentokrát mával ananasovým džusem. Z jeho projevu jsem pochytila jen dvě slova: „Dojče“ a „gut“. Povzbuzená předchozím úspěchem jsem prohodila jen „Najn, danke.“ Ale bylo mi jasné, že přicházím o něco úžasného :-)) Tvářil se děsně zklamaně, že zase neuspěl.
V podobném duchu pokračovala cesta dál... Po chvilce dokonce sundal svou „záušní“ cigaretu a podával mi ji... V duchu jsem ocenila jeho obětavost a štědrost, ale nabízenou cennost jsem k cizincově nevůli opět nepřijala...
Než jsme dojeli do Horních Měcholup, značně jsem ho otrávila, a tak se začal bavit s oním plnoštíhlým (spíš plno, než štíhlým) kamarádem a mě ponechal mému osudu. Bavili se nahlas a občas něco pokřikovali (paradoxně skrz zavřené dveře – stačil jeden pohyb ruky a nemuseli tak řvát) na ostatní, patrně spolužáky, kteří seděli uvnitř vagónu. (Tím nechci naznačit, že my bychom se snad vezli na střeše, ale pro ty, kdo příliš dobře neznají vlaky na trase Praha – Benešov a jí podobných, já a moji němečtí (nebo rakouští, co já vím) „kamarádi“ jsme zůstali v oddělené „chodbičce“ u dveří (a WC:-( )).
Ve svém rozhovoru se po mně každou chvilku „šíleně nenápadně“ otočili, a tak jsem „absolutně netušila“, co by tak asi mohlo být (alespoň občasným) předmětem jejich zanícené konverzace.
Nemám to domů zas tak daleko, a tak jsem po pár minutách vystupovala.
Jak se vlak blížil do stanice a já postoupila směrem ke dveřím, oba mladíci se po mně tázavě otočili. Jelikož už předtím z mého projevu museli postřehnout, že jejich mateřština mi blízká není, zrzek vykoktal přííííšernou angličtinou něco jako: „Jůů líf diz trejn...nau?“ Na moje pobavené přikývnutí se mi dostalo všeříkající odpovědi, kterou musí pochopit i úplný němčinář – analfabet – dvojhlasného „ ŠAJZE!!!“...
Otočila jsem se ještě a těm dvěma snaživcům zamávala...Pak už jsem vykročila po nástupišti směrem domů...