Hráč

Poslední karta leží na stole, karta, revolver a já. A já na ni koukám. Ten žaludský spodek. Vždycky jsem přemýšlel, co to bude za kartu, která poslední padne na stůl. Ale spodek? Ještě nedávno jsem měl karet plnou ruku. Třeba srdcového filka. Filek mi připomínal lásku. Připomínal, koho jsem kdy miloval a těšil se domů, jen co jsem se na něj podíval. Nebo král. Když jsem krále v ruce měl, představoval jsem si sám sebe na trůně. Jak se kolem mě všechno točí. A eso. To je jak pohled do tvých očí. Eso jsem si nechával jen tehdy, když jsem prohrával. Nechával jsem si ho nakonec. A nebylo to pro jeho sílu. Ale vždycky jsem ho chtěl mít až na konci, jako trumf. Aby ho nikdo neviděl, a na konci mi ho záviděl. Jó, eso jsem měl rád. Tak co teď. Cigareta dohořívá a ten spodek se pořád dívá, co bude dál? Mám revolver vzít, říci sbohem? Nebo snad novou hru začít hrát? Cigareta dohořívá, nechci už hrát. Já zkusil spoustu her, hru v karty, hru v život. Jó, ty karty mi šly líp. Hru v život jsem prohrál. Snad jsem jen špatně začal. Ale jak špatně?
Ještě když jsem byl malý, tak jsem byl normální. Všechno na mně bylo stejné jako na dětech ostatních. Možná potom, když jsem začal o iluze přicházet. Už nebylo jen všechno krásné a jednoduché. A všechno hezké se začalo vytrácet. A všechni, co jsem měl jako dítě rád, rychle zestárli. A jejich starosti se na mě přehrály. Nevím, asi to byl zlom. Ale i tak jsem se snažil žít normální život. A pak přišly karty. Všechny ty spodky, svršky, esa mě obklopily. A žil jsem v jejich světě. Nikoho jsem k sobě nepustil. A když jsem si řekl dost, bylo už pozdě. Už to vím, ty iluze to byly. Tak ať to má nějakou důstojnost. Vždyť když vezmu revolver a zmáčknu spoušť, to bude hrozný pohled. Ne to bych jí neudělal. A kde vlastně je? Už dlouho jsem ji neviděl. Schovala se mi za červenou osmičku. Když naposledy tady byla, pamatuji si ji. Když jsem dával dohromady postupku a ona na mě křičela, tak jsem jí to řek. Ale co vlastně? Že karty mají na rozdíl od ní duši a cit. Asi jsem to přehnal, asi určitě. Hned potom odešla. A už jsem ji neviděl. Ale ta postupka, ta byla dobrá. Dlouho jsem takovou neměl. A co, vzal ji čert. S ní i všechny ostatní. Už není nikdo, kdo by se mnou hrál. Nikdo. Prý že jsem podvodník. Já, poctivec. Možná párkrát se to stalo. No a co, tak kdo je poctivý, ať vstane od stolu. Nikdo nevstává. Tak ať mi to nevyčítají.
Ale je mi jí líto. Kdybych jí zavolal ..? Co jí řeknu? Že je mi to líto? A nebo ji vydírat, že když nepřijde, tak se zastřelím? To ne, nechám to, jak to je. Snad mi odpustí. Snad určitě. Ale stejně jsem ji miloval, než jsem začal karty hrát. A za ně se schovávat. Tak co dál. Už nebudu hrát. Ten spodek mi bude osudným. Tak znovu. Spodek, revolver. A už další cigareta dohořívá a já, já nevím co dál. I práci jsem měl, a snad i pracoval. Jenže už jsem zapomněl, co a kde. Já asi už opravdu dlouho hrál. Karty mě vzaly do kruhu a obruč mě obklopila. Nejdřív mi byla volná, mohl jsem si s každým dělat, co jsem chtěl. Já jen vyhrával, ale časem se začala stahovat. Nejdříve jsem si toho nevšímal. Říkal jsem si: bude líp. Ale pak mi byla těsnější a těsnější. Všichni z kruhu odcházeli a jak se stahovala a já se vzpíral a v posledním pokuse se vyprostit, přišel jsem o to poslední. Jsem tu sám, i obrazy ze zdi zmizely a všechny věci z pokoje. A já tu zůstal, já a zbytek obruče. Takže teď všechno vím, i když jsem to pokazil. Co pak kdybych se vrátil na začátek a šel zpátky po svých stopách, třeba by se dalo lecos napravit. A už je pozdě. Určitě je pozdě. Byl jsem jak mráz. Všechno kolem jsem spálil. Jiný bych třeba byl, nevím. Asi těžko. Jinak žít neumím. Jen karty hrát a pít. Tak kdo by o mě ještě stál. Nechci žít. To je všechno. Co jsem chtěl vědět, vím. Stačí jen revolver do ruky vzít, ještě jednu cigaretu, aspoň jednu poslední. Jenže to zas budu muset přemýšlet. Třeba, co po mně zbyde. Nic, jen trochu dluhů. Ale z těch se nikdo nezblázní. Láska, kterou jsem stejně zničil. Pár karet, co nikoho nezajímají. Tenhle pokoj, který jsem taky prohrál. Tak nad čím vlastně přemýšlím? Jen natáhnout ruku. Zavírám oči, naposledy jsem z cigarety popotáhnul. Sám sebe v duchu vidím, jakoby ze shora: jak jsem se uvolnil a pohodlně v křesle opřel. Ruku jsem natáhl po revolveru a žaludský spodek spadl pod stůl, jak o něj hlaveň zavadila. Všude ticho, klid a těžký vzduch. Dávám si hlaveň ke spánku a ……..
Někde v domě se dva lidé vzbudili. Ze spánku je vyrušil výstřel. A ti další? Ti se jen otočili na druhou stranu. Asi se jim něco zdálo. Nějaký divný sen. Třeba jak balíček karet rozlétl se ze všech oken ven. Jak rozplynul se nad ulicí jeden lehký sten. Možná rána, jak žaludský spodek spadl pod stůl a zas bylo ticho a klid. Jen vzduch byl o poznání lehčí. Jeden lidský osud se té noci musel naplnit a naplnil se, on sám.