Osudové setkání

Kapka krvavě rudého vína skanula na jeho rty. Přála jsem si mít dost síly, abych ji z nich dokázala slíbat. Stále na mě upíral svůj nevyzpytatelný pohled.
Bezděčně řasami pohladil okraj sklenky. Nevěděla jsem, kam uhnout s očima. V černých krajkách jsem se cítila jako vězeň. Bílý křížek se mi ochranitelsky houpal nad ňadry, jak jsem popadala dech.
Poznala jsem, že je smutný. Snažil se schovat popelavou tvář pod krémovou masku, možná byl také na rozpacích. Avšak výčitku, že zdrojem jeho bolesti jsem já, nedokázel skrýt ani pracně udržovaný přívětivý úsměv.
Dělila nás téměř nekonečná vzdálenost celého jednoho schodiště. Nemohla jsem přece sejít blíž. Vyložil by si to jako souhlas. Odvrátila jsem se od jeho topazových očí a pevně se dlaněmi v černých rukavičkách zachytila zábradlí. Z vysoko vyčesaného drdolu se mi uvolnil jeden neposlušný pramínek. Bezmyšlenkovitě jsem si ho zastrčila za ucho. To bylo příliš.
Utíkala jsem chodbou, jak nejrychleji jsem dokázala. Snažila jsem se nechat dusot jeho podpatků daleko za sebou, ale dařilo se mi to jen s vypětím všech sil.
Konečně jsem se zamkla uvnitř svého pokoje. Vyčerpaně jsem se svezla na zem vedle koše s bledými růžemi a zavřela oči. Snažila jsem se zklidnit sprint svého srdce.
Doufala jsem, že pronásledování vzdal a vrátil se na slavnost. Vnímat jeho přítomnost pro mě bylo těžší, než jsem čekala. Kdybych odešla, bylo by všechno jednodušší. Jenže ani jeden z nás to nechtěl. S povzdechem jsem přitiskla třesoucí se ruce na chladnou podlahu.
A pak někdo zaklepal na dveře.