mám prázdná místa ve své hlavě

Jen v létě na nenaději lousknul v lesích modrých časovaný okamžik, jenž stvořil bídu a prach země vezdejší. Ne disky a molekuly. Bohatí brečí, brouzdajíce nezdolným lesem s dlouhými nehty. Nikdo už nechce nikomu věřit. Nikdo už nepotřebuje zemřít. Žijí na dluh dál. Žij na dluh dál a nevracej se, dokud nesplatíš, co jsi rozdal. Rozum v hrsti nepálí.
A tady dole jsem pomalu tak sám. Každý překrásný den, kdy potoky tečou ve svých korytech.
Stromy, tu a tam pokryté vrstvou sněhu, který na ně napadal, rozpínají si své větve v lesíku s dvěma loukami. Kousek dál po směru od potoka se propadají do nižšího světa. Roste tam jen rákosí a mokrá tráva. Modrá strana je ta lepší, ale ti, kteří rozhodují, tady nežijí.





Minula léta a z léta se staly podzimní dny, které se vlekly celé léto a nebylo dne, aby nebyl podzim. A jen tak mimochodem, zapomínáš chodit, Martine, plazíš se, ale když tě nevidí ti, před kterými se plazíš, drtíš je levou zadní a louskáš u toho křížovku. Mezi dvěma kroky následuje pád. Načal jsem tě, teď tě musím dokončit.
A po letech bídy s podzimem napadl první sníh, moderní, nový a svěží. Začala modrá zima.
Potměšile se usmívala na zbytky podzimu a slunce, teď mřelé a mrzivé, oslňovalo paprsky do taktu nedramatické melodie, kterou zima hraje, když vhání chlad do nedostavěných domů a nedokončených vět.



Na zem se zřítila noc. Byla stará a děravá, místy jí prosvítaly zlatavé tečky dne, který přikryla.
Ráz krajiny se změnil. Barvy odešly spát, zůstaly tmavě šedé kontury zážitků a lásky.