Exkurze

Mé šestnáctileté já, volám tě z dálky, jakou mezi nás postavil čas. Mám na prstech všechny dny které spočítám a holky, ty se o to ve mně perou. Dávají mi přednost před dvěma roky samoty. Ti, co už tě dokázali kontaktovat přede mnou byli falešní, dávno zahynuli, a tak jsem zůstal jediný, který tě volá z nadsvětelné dálky a doufá, že jsi tam někde kdysi čekal na znamení.

Teď jsem na tom strašně dobře, ale před pár lety to vypadalo, že už nikdy nebudu. Až se do těch let dostaneš, nevěř tomu, co cítíš, věř tomu, co ti říkám. Prostorově se neshodujeme, ale jinak jsme to my.
A co čas? Ten mám v hrsti. Střežím ho pro horší dny, ale ty už přece nepřijdou. Ještě jsou tady jisté věci k rozebrání. Například proč prší pouze když se nebe zatáhne a kam svítí slunce když jdeme spát a pamatuješ na bráchovo "tati dokázal bys mě vyhodit až do mraků?" Nedokázal, ale když jsme tomu věřili, zdálo se, že to možné je. M. už tam je. Bylo to před dvěma lety. Až budeš spěchat na vlak, nezastavuj se u stánku s bagetama. Ujede ti, a už ji nestihneš živou.
Lidi jsou prostě jen lidi. Mají na nohách železné koule a strach z pádu je drží při zemi. Já v tom lítám.
Za chvíli mě odvedou. Teď mám ještě pár chvil. Snažím se vyvrtat zobákem mrtvého racka díru do ramene spolupachatele. Ale on mlčí a dál předstírá, že žije. Je nám z toho úzko. Nač chtít spát, když není s kým. A proč si zavazovat tkaničky u bot, když nikam nepůjdeme. Zbyly jen trosky a vzpomínky. Slíbili mi hory doly za to, když se zabiju ve středu v osm večer po televizních novinách s rejem korantengem a lucií borhyovou.


Jsme na vietnamské tržnici a snažíme se uniknout želvám ninja v plné zbroji. Jsou všude a kladou nám klacky pod nohy. Jdeme točitým schodištěm nahoru a vydechujeme úzkost a strach, protože se nám krátí čas. Jsou nám v patách. Ale když je nejhůř, přiletí bájní orli a roztrhají nás na kusy,
které staletí kmeti vmetou smetáčkem do svých vousů a odkráčejí tiše pěšinou zpět do své vlasti.
Čas ještě spí. Svítí žlutě a čeká na modré znamení. Přes prašivý déšť není vidět světlo zítřků. Lidé nevědí, kam šlapou, protože se dívají tam, kam chtějí dojít. A ani za námi už není zábradlí. A až zemřeme naposledy, nebudeme se už muset vůbec vracet

Už tě nevolám. Teď voláš ty je.

A žiju!
Přece jen žiju, navzdory tomu, co se říkalo a když hvězdy tančily, dělaly ze sebe pole mé působnosti. Já už jsem dávno za vodou, ty budeš taky. Myslíš, že můžou rozříznout člověka vejpůl, aby zjistili, jaký je?
Za chvíli nás čeká jaro, určitě se sejdeme, až jednou doopravdy bude proč.
Stojím za to, když pořád ještě jsem, nemyslíš?




Namayé