Psí nebe

Nevím, co jsem měl vlastně přežít. Zkusil jsem už skoro všechno, ale jsem pořád stejný. Nebo už ne? Všechny staré hvězdy jsou nahrazovány novými, země se třese a v popelníku přibývá nedopalků. Jednou už se nebe muselo roztrhnout a chlad modrého slunce jednou musel zmizet, moje černobílá země přestala žít, opustil jsem mrtvé místo a vešel do nového barevného světa. Nechal své stíny za sebou. Stal jsem se někým jiným, ale dokud jsem neobjevil dveře, ani jsem to nepostřehl. Měnil jsem se tak pozvolna, že jsem si připadal stejný. A stejný. A stejný. Ale jsem jiný. Už to nejsem já. Už nikdy nebudu něco, co bylo, teď už budu jen to, co bude. Věřím, že ten, kým jsem byl je mrtvý a spálený na popel. Už jsem svobodný doopravdy. Žádná děvka pro okamžik, napořád ukrytá v tichu svých myšlenek. Voda jenom teče a slunce jenom hřeje. Nepálí. Můžu se utopit, ale věřím, že se tak nestane.

Budou vánoce. Bude sníh. Měli jsme to jednou zkusit všichni. Odejít je vlastně snadné. Ale není snadné to přijmout. Tam někde ve zmrzlé zemi. Jsem jenom neopakovatelně omylný, nezlob se. Už nemůžu zůstat, musím jít, abys mohl odejít. Tak to bylo, tak se to stalo. Pletou se mi slova, když chci říct, co říct ani nedokážu. Myslel jsem si, že to nepůjde. Ale čas to dokázal. Už to bude jen dobré.


Promluvili jsme si po dlouhé době tak, jako bychom věděli, co máme říkat. Mluvili jsme dlouho, noc už byla hluboká, a pořád jsme měli co říct. Vím, že jsem si nemusel nechat zdobit tvář tolika vpichy a že ty jsi nemusela přehlížet, že tam nejsem s tebou. Zítra bude už jen další obyčejný den. Pojď, řekl jsem, půjdeme spolu nikdy neskončit. Země se otáčela dlouho před námi, tak nějak jsme se to naučili vnímat. A tak jdeme, zároveň letíme a točíme se a kroky, které děláme, už nevrátíme. Všechno je dnes v noci jedinečné a neopakovatelné. Můžeš to zkusit zachytit, zastavit se, ale nejde to. Všechno, co je poprvé, je zároveň i naposledy. Slunce vystrkuje své paprsky a hladí nám tváře. Je to po dlouhé době dobře. Tajemství dnes přestávají být tajemstvími. Já vím, že jsem ti dal málo. Někde na vrcholu prázdných příslibů jsou ty správné okamžiky. Nikdy tam nedohlédnu. Udělej se mnou poslední krok, ten opravdu poslední. Pojď a skoč, ať nejsme poslední.