Strašidelný dum

      Chvili mi trvalo rozpoznat kontury mista kam mne vyvrhnul muj posledni sen. Me tělo leželo nahoře v posteli a mysl jakoby hibernovala. Probuzene tak napůl ve snu, ačkoliv jsem si jej neuvědomoval jako sen...prvne se objevila predtucha, ze to misto je mi duverne zname, familierni. Lezim rozdroben v posteli ve ktere jsem nikdy predtim nelezel, v posteli mych prarodicu, s velkymi perinami vystlanymi husim perim. Verim, ze to co jsem citil bylo skutecne, pevne zakorenena projekce strachu a plazicich je jazycku uzkosti. V sevření dechu strach chutny, delikatni a stavnaty, ve kterem se rozpousti uhliky odvahy v lednovem svitu, v jakém může mít zalíbení jen člověk zivici se strachem.

  Nozdry zmitane neklidem, za rámem dveří něco čitelné stálo, představy spojené s archetypem klauna a příběhů půdy,  který jsem psal ve slohové práci v dětství, o hrozivem uleku minulosti...Dole ve světnici se ještě svítilo...Vím že to byly ozvuky toho filmu, který privadel lidem noční můry. Hlavní v něm byla zvuková složka, na prsou pulzující skoba z ocelové pěny a vězení mysli, ten kruh z něhož nejde uniknout a ta rozkošná, krutá něha rozlevajici se z nitra osobnosti toho kdo ji pozval a ovinenymi doušky pripijel na strach, ten přátelsky, vlidny strach, jehož neprijimame jako přítele, ale jako nepřítele.    

    Spatřila jsi pointu v tom hledání pod povrchem, který mnoho lidí nikdy neprohledne. Při tanci se naše hrudní koše stretnuli ve vteřině, kdy cítím tvé vlasy a pulzující oči ve strachu uzavření ve vnímání plátna, kde malba pozornosti je plná udesnosti a láska v nenavratnu spasena jen těmi, kdo ji jsou otevření a nad nimiž smí znovu otevřít její plnou moc.