Posedlý hrdina

Lesy v Minnesotě byly v tento podzimní čas temnější a černější než obvykle. Z ocelově šedé oblohy se k zemi snášel déšť, který už jen dokresloval onu pochmurnou, trochu depresivní atmosféru. Toto podzimní období mělo zvláštní schopnost vytvářet hrůzostrašné příběhy o nadpřirozených a zlých bytostech. Federální maršál Taylor James se ale duchů ani strašidel nebál. Neměl k tomu důvod. Všechno zlé a špatné co v životě viděl nebo i zažil, způsobila monstra v lidech. Ta nadpřirozená mu nikdy nezkřivila ani vlásek. Na to ale teď, když se okresní cestou blížil k jednomu z místních lesů, nemyslel. Nebyl tu na lovu strašidel..
Černý Chevrolet z půjčovny zastavil na konci asfaltky, co už dál nevedla. Lemované hustáými zelenými lesy připomínala černého hada plazícího se v mokré trávě. Taylor zhasnul motor a vystoupil. Začalo se smrákat a jeho černá bunda pomalu mizela v houstnoucí tmě. Slabý kontrast už představoval jen žlutý nápis „FEDERAL MARSHALL“ na jeho zádech. Muž zákona si přes hlavu přetáhl kapuci a mlčky vyrazil k lesu.
Netrvalo to dlouho, než Taylor dorazil ke staré lovecké chatě. Přesně takové jak mu ji jeho informátor popsal. V jejím zašpiněném okně se svítilo, a Taylora Jamese zalil ten dobře známý pocit. Srdce mu tlouklo a svaly byly napumpované adrenalinem zbystřujícím jeho smysly. Z pouzdra vytasil svůj služební Glock a potichu jej natáhl. Jediným kopem rozrazil dveře srubu a muže, který seděl uvnitř zády k němu, okamžitě poznal. „Sama Fishi dej ruce nad hlavu a pomalu vstaň od toho stolu!“ Zaburácel Taylor se zbraní namířenou na záda pana Fishe. Sam se usmál, téměř neslyšně a ruce pomalu zdvihnul. Když poté vstával, otočil se k maršálovy čelem. „Proč tak formálně TýDžeji?“ Zeptal se Taylora tak klidně a nenuceně, jakoby snad byli staří kamarádi. „Vždyť už se za mnou honíš napříč státy celých sedm let.“ Pokračoval Sam s tím stejným, bezstarostným tónem. „Radši drž tlamu a otoč se ke mně zády!“ Vyštěkl na něj TýDžej se stále napřaženou zbraní. Teď už ale Sam neposlechl, naopak pomalu spustil své ruce k pasu. „Sedm let Taylore. To už jsou z nás skoro přátelé.“ Sam se pousmál. „Teď už ti neuteču maršále, vždyť tu na tebe čekám.“ Taylerovi docházela trpělivost. „Ty, že na mě čekáš? Jsem tu proto, žes udělal chybu a někdo si tě všiml, než mi dal typ.“ Fish se znovu usmál. „Vážně Taylore? Spíš už se mi nechtělo utíkat.“
„To je čistě tvůj problém Same Fishi. Každopádně jsi zatčen!“ Trval Taylor dál na svém. „Jistě, jistě“, odvětil Sam, „půjdu s tebou tam, kam si budeš přát Taylore. Proč ale myslíš, že si zasloužím sedět ve federální cele?“ Tohle už bylo na Taylera moc. Zasunul sice Glock zpět do pouzdra, avšak snad jen proto, aby si to se Samem vyřídil ručně. „Tak třeba proto, že jsi fanatik, kterej odpálil obchoďák!“ Křičel na něj. „Ty tvrdíš, že jsem fanatik, já se vidím jako hrdina.“
„Ty jeden sráči!“ zařval Taylor a vší silou přirazil Sama zády ke zdi. „Vždyť jsi zmasakroval ženy a děti!“
„A cos dělal ty jako hrdinný mariňák v Iráku!? Chceš mi snad tvrdit, že kvůli tobě a tvé bandě žoldáků žádní nevinní neumírali?“ Taylor trochu povolil své sevření a Sam se tak mohl odlepit od zdi a zase se nadechnout. „Jistě, tys tak činil ve službách spojených států, bojoval jsi ve válce za to, čemu jsi věřil a válka si někdy žádá životy nevinných. Ovšem pak mi prozraď, jaký je rozdíl mezi mnou a tebou Taylore? Oba jsme bojovali za svou pravdu ve válce.“
„Tys nikdy ve válce nebyl Same, tak co to tu vykládáš?“
„Jak to, že ne? Válka zuří všude. Ta nejhorší se ale neodehrává na bojištích, je uvnitř nás samých.“ Taylor ustoupil a nechápavě zakroutil hlavou. Chvíli snad přemýšlel nad tím, že tu Sama Fishe prostě zastřelí. Místo výstřelu však zazněla Taylorova otázka. „Jak víš, že jsem sloužil u námořní pěchoty?“
„Vím toho o tobě spoustu Taylore. Jak říkám, honíš se za mnou sedm let.“
„Je to moje práce chytat hajzly jako jsi ty.“ Odsekl Taylor.
„Práce nebo posedlost? Šel si za mnou dál, než všichni ostatní, šel jsi až tam, kam se oni báli. Stálo to za to?“
Taylor se chladně usmál. „Jo. A až tě uvidím v base, s radostí zapomenu na těch sedm let strastí Fishere.“
„A zapomeneš i na svou rodinu? Na ženu, která tě opustila, na děti co vychová cizí chlap.“ Taylorem zacloumala další vlna vzteku. „Co to tady na mě zkoušíš!“ Křičel na Sama plný vzteku ale i obav. Přeci jen, toto byly citlivé informace, osobní Taylorovi záležitosti, které se žádný kriminálník nesměl dozvědět. „Co na tebe zkouším?“ Pokračoval Fisher. „Princip starý, jako lidstvo samo. Jing a Jang, černá a bílá, noc a den. Grázlové a hrdinové. Já žiju, abys ty mohl být hrdina, ty jsi hrdina, abych já mohl žít.“
„Náhlé filozofické prozření Same?“ Zeptal se maršál a v jeho hlasu už nezněla taková rozhodnost, spíš nejistota a obavy.
Sam si z kapsy vytáhl černou plechovou krabičku ozdobenou zlověstnou lebkou a zapálil si cigaretu. „Ty Taylore, jsi hrdina. Jsi hrdina v očích vlády Spojených států, v očích úřadu Federálního maršála a snad i v očích spousty prostých lidí, které chráníš před zrůdami, jako jsem já. Budeš ale hrdina i v očích tvé bývalé ženy? Té ženy, které jsi před bohem slíbil, že ji budeš ochraňovat? A pak když se jí zabila sestra a ona prodělal nervové zhroucení, tys u ní nebyl. Radši si pronásledoval mě. Budeš hrdina i pro svého syna, jehož jsi nikdy neviděl hrát fotbal? A co pro tvou malou Clare? Ona nepotřebovala hrdinného muže zákona, když měla noční můry. Ona chtěla tátu, který bude chránit jen ji.“
Taylor nemluvil. Nevěděl, kde se to všechno Fisher dozvěděl, avšak měl pravdu. A ta pravda teď drtila Taylorův žaludek jako ocelová pěst.
„Vyčítáš mi, že kvůli lidem jako ty, jsem neměl čas na rodinu?“ Zeptal se Taylor opět plný vzteku, když dokázal přemoc první nápor smutku.
„Kvůli mně? Ty sis vybral cestu federálního maršála a jakkoli to byla ušlechtilá volba, stejně tak sis zvolil svou ženu, třebaže jsi věděl, že ji nikdy neobětuješ tolik, kolik své práci.“ Sam pohlédl na muže před sebou, který ho nechával mluvit. „Náš život odráží naše volby. Proč myslíš, že jsme teď tady?“
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl,“ procedil Taylor skrz zaťaté zuby.
„Jistě ty ne, a přece jsi o něm tolikrát slyšel od tvého otce. Aby také ne, vždyť se tu narodil. Když zemřela tvá matka, přál si, aby si ho sem odvezl a pobil tu s ním. Ty sis ale opět zvolil mě a hnal se za mnou stovky kilometrů…“
„… A můj táta pak umřel v domě obklopen vzpomínky na mou mámu, které ho ničily.“ Dokončil za něj Taylor větu. Tohle místo vážně poznával. Malé okno, špinavá žárovka na stropě, stará nefunkční puška pověšená na zdi, jako lovecká výzdoba..
„Co jsi zač, Same?“
„Dobrá otázka. Ty na duchy nevěříš. Rozhodl ses, že nejsou a tak ve tvém světě vážně neexistují. Pak si ale stvořil mě. Já jsem démon Taylore. Tvůj vnitřní démon Posedlost. Můžeš mě tu zastřelit, umlátit nebo zatknout. Tím se mě ale nezbavíš. Možná mé tváře ale ne mojí podstaty. A pokud se mě nezbavíš, tak tě zničím. Pomalu. Nakonec to nebude kulka, co tě zabije. Budu to já Taylore.“
Taylor přistoupil k Samovi a nasadil mu pouta. Šlo to dobře, Sam se nebránil. Pak oba vyšli před chatu, kde už byla černá noc. „Tak co Taylore, kam se spolu vydáme příště? Ještě jsi mě nepronásledoval do Bostonu. Vždycky jsem to tam měl rád, zdá se mi, jakoby to město mělo takový evropský nádech.“ Sam se usmíval s čistou chlapeckou nevinností a snad si ani nevšiml, že pouta, jež svírala jeho zápěstí, jsou pryč.
„Jdi Same. Vypadni! Už toho bylo dost.“ Řekl Taylor a vážně nechal Sama Fishe odejít do černé noci. Sám se pak vypravil pryč z lesa, aniž by pořádně chápal, co se tu stalo. Cestu pryč mu pomáhalo najít bílé ostré světlo. „Asi jsem nechal auto svítit…“ pomyslel si.

V nemocnici u svaté Heleny to zářilo čistou bílou sterilitou. „Tak jak je našemu pacientovi sestro?“ Zeptal se doktor Hill krásné, mladé sestřičky. „Lépe pane doktore, mnohem lépe.“ Doktor listoval zdravotní dokumentací pana Taylora Jamese. „Takže?“ Hill vzhlédl od dokumentů a díval se přímo na sestru.
„Takže pan James přestal trpět bludy, dokonce si uvědomuje, kde je.“ Oči doktora Hilla se rozzářily nadšením i překvapením zároveň. „A má pacient nasazené nějaké léky sestro?“
„Léky jsme mu aplikovali naposledy večer, než jste odešel doktore.“ Usmála se setra. „Pan James teď na svém pokoji v klidu snídá.“
„Opravdu??“ Ten třetí hlas plný naděje patřil štíhlé tmavovlásce, paní Jamesové. „Doktore, myslíte, že se Taylor uzdravuje?“
Hill se na paní Jamesovou podíl a s optimismem v hlase odpověděl. „Těžko říct. Lidská mysl je tajemné a komplikované místo. Ale je možné, že se jeho stav zlepšuje.“ Paní Jamesová nadšeně kývala a poprvé od hospitalizace Taylora, ji doktor viděl s úsměvem na tváři. „Víte paní Jamesová, vím, že už s panem Taylorem nežijete ale je dobře že tu jste. V jeho stavu potřebuje někoho, kdo ho vyvede zpět.“
Pani Jamesové se po tváři rozkutálely slzy. „Taylor už nikoho kromě mě a dětí nemá. Není to zlý člověk, jen se obětoval náročné prácí.“
Doktor přikývnul. „Pan James, když trpěl přeludy, často vykřikoval jméno Sam Fisher. Nevíte, kdo by to mohl být paní Jamesová?“
„Krátce poté co se Taylor vrátil od námořní pěchoty, srazil jeho mámu násilník, který autem ujížděl před policií. O tři dny později toho chlapa našel nějaký detektiv v opuštěném skladišti. Byl mrtvý, předávkoval se. Identifikovali ho jako nějakého Sama Fishe.“
„Hm, zlatá dávka“, zamyslel se doktor Hill. „Dostal to, co si zasloužil.“
„No pane doktore, Taylor si to nikdy nemyslel. Vnímal to tak, že Sam Fisher svým způsobem utekl spravedlnosti. Sam Fish je takový nepolapitelný fantom mého muže.“