A jako D

Takže.. ..jsem zpátky.
Hledám v sobě důvod, proč jsem se vrátil, jenomže to je jako hledal jehlu v kupce sena, nebo, lépe řečeno, jako hledat na netu film, který ještě nikdo nenatočil.
Nevím, proč tady jsem a proč si myslím, že tady mám být. Možná to už ani vědět nechci.
Cestou z práce mi do očí svítilo slunce a já jsem si uvědomil, že se mi nedaří myslet na to, že mi začalo volno. Už to asi vůbec nedokážu. Usínám a myslím na věci, které jsem udělal, které jsem udělat měl a které budu muset udělat.
Pořád jen práce, práce a práce.
Slunce se statečně schovávalo za obzor a bylo ho čím dál míň. Chtěl jsem už být doma, shodit ze sebe ten pocit, který znají všichni, co jsou v práci víc doma než doma.
Setmělo se. V dálce jsem už vyhlížel první domy. Tak tady to je, tady jsem doma.
Byla už tma, když jsem odemykal. Vzduch byl příjemně chladný a osvěžující. Najednou jsem to cítil. Tohle je léto a já ho konečně vnímám. Jsem zase zpátky.
Tady někde to musí být, tady někde je ten ztracený pocit, který jsem celé ty roky hledal. Nebyl na jiných místech, zůstal tady a čekal, až se znovu objevím.
Udělal jsem dobře, když jsem toho v životě dělal hodně špatně. Všechno mě nakonec přivedlo zpátky, ve skutečnosti jsem byl ale o míle napřed. Život se někdy zdá být jako smyčka, jindy je to přímá linka z bodu A do bodu B.
Vykašli se na to.. já vím, proč a kde mám bod B. Protože vím, kde leží strana A.
Rozsvítil jsem světla, nachystal vodu na kafe a dal si rychlou sprchu. Pak jsem se s hrnkem kávy posadil do křesla u okna a na chvíli zavřel oči.
Jo..
Bylo to tam.
Bylo to tam dokonce dřív než jsme se všichni narodili.

Chtěl jsem ti toho říct moc, ale nerozumíš mi. Tak jsem neříkal nic a jen poslouchal, jak si má předešlá slova vykládáš po svém a jak se z nich těšíš a byl jsem vlastně spokojený.
Už se nechci znovu podívat na dno rokle. Všechno mě tam bolí a vzduch tam má nasládlou pachuť. Nechci se tam vracet. I když připouštím, že se možná vrací ta rokle ke mně.
Hádám, že jsem už měl dávno spát, jsou tři hodiny ráno. Ale nespím. Jsem vzhůru, je přece léto, jsou prázdniny, žně a kombajny mi připomínají mého psa, který je tolik miloval.
Stojíš pořád po mém boku, já tě vidím. Nejsi tady kvůli penězům ani kvůli ničemu jinému. Jsi tady, protože tady být chceš.

Mám v hlavě díru, nahoře, nad spánkem. Když zapnu větrák, cítím, jak mi do ní proudí studený vzduch. Tak studený, až to někdy pálí. To je daň za to, že se teď máme všichni dobře.
Za mými zády svítí bílá tabule a na ní stojí "ZE VŠECH LIDÍ NA SVĚTĚ JSI JENOM TY TO JEDINÉ CO SE TI PODOBÁ".
Milovali se až do konce svých dní.
Já tomu říkával setrvačnost.
Teď na to nemyslím.










Jsem osamocený poutník vlastním nitrem a po večerech, když nesedím v křesle, tančím na pódiu s lampou a jsem zamilovaný do okamžiků, které se neumějí opakovat.
Každé ráno se probouzím víc unavenější než když jdu spát.
Svítím dlouho do noci.


Přišel za mnou tenhle chlap a poplácal mě po rameni. Rozhlížel se kolem a pak s úlevu přinášejícím klidem v hlase pronesl:
"Půjdete domů, pane R. Tady je už všechno ok."