Kravín

Kravín. Si připadám jako jeho zaměstnanec. Jako dojička. Ta tam chodí takto brzičko, jako já se budím. Hluk z ulice mne přesvědčuje, že dojiček je více. Bojím se konkurence. Do toho řev mrouskajících koček. Opilci rozjeli odpadkový kontejner z kopce, kola rachotí, oni se tomu smějí, náraz, překocení, vyklopení. Sbíhají se místní potkani a dělí se o potravu. Po chvilce řev z okna, zda nemůže být pro jednou v noci klid. Nemůže, krátce a stručně, velmi hlučně opilci zdvořile odpoví. Přijíždí tmu štěpící houkající modrý automaják pomáhačů chráničů. S kvílením brzdí a rozjíždí akci chyť vedoucího autoprovozu, řidiče kontejneru. Po chvilce ho mají. Já nic, já muzikant. Tak nám to ukaž, tak nám zahraj. A on skutečně vytahuje z futrálu smyčec, housle a hraje: "pověste ho vejš, ať se houpá" Zvuk svištícího pendreku produkci ukončuje. Pár kopanců a je tu i přiznání. Svěceného. Toho houslisty. Rozjížděče zábavy. Co šel náhodou okolo. Holt justiční omyl. Rány si doma omyl. A já si to celé vymyslel. Možná taky, že ne. Půjdu odbrzdit další. Tři, dva jedna start. Chudák další vysvěcený Svěcený. Nemůžu si pomoci. Za to může ta konkurence dojiček. Co mne ze snů budí. Kdyby jich nebylo, byl by klid a kontejner na svém místě v kotci na kopci.