Anotace: Pablbovi rozhovory. Brežněv a rozbor básničky
Kuňk kuňk.
Slyším z potoka přez pozemek mi vedoucí.
Jdu hledat zdroj.
Jsou dvě na sobě se plazící.
Nehezké ale sem patřící.
Slušně je pozdravím a ptám se jich, kde že takové roky byly?
Kuňk kuňk.
Já jsem si to myslel.
Kuňk kuňk.
Prý se musely odstěhovat, kvůli těm postřikům na polích.
A prý ani mouchy, komáři, larvy k jídlu tu neměly.
Bývalo jich tu stovky.
Chodily do sousedovic rybníku.
Slibuji jim, že jim tam nic špatného nepustím.
Ale jsem poslední na toku vesnice.
Popojdu o kus dál a vidím včelu medonosnou.
Nastavím ji prst ke květu z kterého se snaží sát nektar.
Přesedne si naň.
Ahoj, jak se máš?
No mám se, ona na to.
Já jo.
Bylo nás však daleko více.
Zima byla mírná, spánek neklidný a zásob cukru jen tak tak.
Mnoho družek dělnic to nepřežilo.
A v okolí ještě řádí ta varoáza.
A nějací chytráci sem dotáhly ty naše agresivnější kolegyně z Asie.
Květu málo.
Říkám jí, že ne za vše může člověk, že taky mráz si přidal svou.
Bzz bzz bzz.
Dává mi jasně najevo co si o mně myslí.
A povídá mi dál, já jsem byla včela lesní, měla jsem ten tmavý a voňavý med.
A teď tam leť.
Nikde ani strom.
Asi vám lidem bzzz bzz bzzz.
Stydím se.
Vím, že má pravdu.
Jdu na veliký lán pole.
Jezdí právě traktory s vlečenými discelery, tedy koly upravující terén pro sadbu.
Rozemelou úplně vše na prach.
Nic po nich tu nezůstane.
Ani myš, krtek, pták, brouk, slimák.
Nic a já slyším v uchu bzzz bzzz bzzz.
Kde jsou ty hejna ptáků, much, komárů, zajíců, bažantů?
Vadily úrodě a blahobytu.
Zvítězilah hlouposta chamtivost.
Máme vše a nebudeme mít přitom nic.
Mizí moji dávní kamarádi.
A je mi z toho smutno.
Z těch pařezů,náhrobků stínů co jste rozdávaly.
Z těch zvuků, kterými jste mně rušily.
Z těch štípanců, co jste mi rozdaly.
Kuňk kuňk snad ještě uslyším.
Omyly
Rozbor básničky.
Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru.
Zde není vůbec jasné, zda běží k Táboru nebo k táboru.
Dále si myslím, že liška, jelikož je mazaná, by neběžela k, ale z Táboru a tím spíš z tábora.
Ani mi není jasné, proč by táhla pytel zázvoru, který je silně aromatický a k jídlu ji neslouží.
Básnička však pokračuje:
Ježek za ní utíká, že ji pytel rozpíchá.
Ježek i když utíká, tak vlastně jen jde.
A i kdyby jí hypoteticky dohonil, jistě by ten pytel nerozpíchal, protože co by si pomohl, když ten liškou táhnutej zázvor taky nežere.
Možná měl však jiné úmysly se svým pytlem a liškou a pícháním.
Myslím, že autor básničky byl pod vlivem omamných drog nebo byl pěkně nalitý, jako tůhle tohle moje klíště.
Kdo se líbá, když ne já?
Přemýšlím o čtyř procentních.
Kolik jich bylo před revolucí.
Byl to tehdá přeci skoro trestný čin.
A přitom jsem je téměř všude viděl.
Byly to totiž všichni vůdci komunistických stran.
Proletáři.
Nejznámější byl Brežněv. Měl mohutné jedno veliké husté obočí.
Homosexuálové bývají prý poměrně promiskuitní.
A to on byl.
Již na schodech letadla se vrhal na své partnery a tyto líbal Francouzákem, nebo-li propojením jazykem.
Líbal našeho Husáka, Honeckera, Jaruzelskiho, Todorova, Castra, Ceaușescu a řady dalších.
Měl zřejmě v sobě tolik vášně ke straně, že tuto nebyl schopen zkrotit ani před davy.
No i nyní jich pořád máme právě okolo těch 4%.
Ale už nikdo z nich nebyl takový milovník, exhibicionista a úchyl jako právě on.
Byl vlastně průkopníkem Prague Pride.
Čest jeho památce?
Hm. Tedy mozaika k zamyšlení i pobavení. Ty texty lidovek... Nikdy jsem nepochopil tu "lidovku" předešlé generace s názvem písně Olivo zelená. Tam se zpívá něco jako … řekni mi olivo, kde můj milý bývá. A ona na to … já ti to nepoví, já sama nevím. Já sem strom zelený, já mluvit (!) neumím. Tím neologizmem jsem tenkrát jednoho důchodce na plese tak vydráždil, až... mě někam poslal.
S tou zmiňovanou přírodou si to trefil. Vše co na světě pobíhá, lítá, leze a roste, má nějaký smysl sdílení. Vše se zde doplňuje!! Jen ten člověk bere, nesdílí, nedává. Třeba přemnožený hraboš. Napřed "regulačně" téměř vystřílíme dravce, kteří nám kradou slepice, případně, námi chemicky zdecimované zbytky bažantů a koroptví. A teď? Svině příroda! Podobné s kůrovcem. Třicet let se mluví o více druhové skladbě lesa, aby se les mohl bránit. Marně! Nenažranost po rychle rostoucím hospodářském dřevě a zisku vítězí. Ale alespoň sem a tam, už na olysaných kopcích se nově nevysazuje jen monokultura. Rozum už vystrkuje alespoň tykadla.
A o těch polibcích muž může, muž nemůže. Je to nakonec každého věc. Ale u politiků je to poněkud mimo jejich imunitu. Tou promiskuitou a stranickým virusem komunizmu nakazili víc, nežli pandemie moru.
Závěrem bych něco o hmyzí a žabí havěti. Jedou s námi v životním koloběhu… mějme to v paměti!
08.04.2020 19:23:11 | šerý