Mozaika 2, IV.: Na krvavém Nilu

Jako splašený, divoký a nespoutaný blesk, pustošící vše, se žene jízda po březích Nilu, z obou stran, nikoho nešetříc. Jízda, která je spíše mohutnou vlnou, plení a drancuje, vypaluje a ničí statky, pozemky, sýpky a celou tu velkolepou obilnici, kterou je povodí Nilu. Požár se žene po obou stranách Nilu, stravuje pastviny a polnosti, pálí pole, aby se obilí nedostalo do Káhiry, ani Alexandrie, krade dobytek, aby její vojska měla, co jíst. Požár tvoří černorudou hradbu, která dusí vše za ní.

Od soutoku Bílého a Modrého Nilu táhne horda zdivočelých jezdců naverbovaných z nejhorších koutů tohoto světa, stejně jako římské oddíly a jejich spojenci, arabská a adalská jízda doprovázená Etiopany a bojovníky mnoha národů trpících pod útiskem sultánů.

Z Tunisu postupuje vojsko císaře Tiberia táhnoucí na Alexandrii, ze Sinaje útočí druhé vojsko generála Kantakuzena, přístavy jsou odříznuty flotilou admirála Graciana a jízda vypaluje Nil od Chartúmu, který byl srovnán se zemí, přes všechny katarakty. Sultán ve své aroganci a zášti uvrhl na svůj lid tuto hrůzu. Místo míru chtěl válku, a tak jí má. Přecenil svou moc a podcenil své nepřátele.

Nil se zbarvuje do ruda od krve zabitých vojáků, i každého, kdo zavčas neutekl. Jindy krásné a úrodné povodí velkolepého a životadárného veletoku táhnoucího se mění v pohřebiště, jaké málokdo viděl. Ta půda již více nebude zdejších rolníků, ale adalských, etiopských a mezopotámských dosídlenců.

Jediná místa, kde to žije, kde zůstává život, jsou provizorní tábory, které si budují různé skupinky jezdců a pěšáků. Šiří se, jak vředy, protože potřebují napojit koně a sehnat vlastní obživu na tom, co zrovna ukradnou místním. Později už však moc rolníků vojsko nepotkává. Jediné, co je rychlejší, než oni samotní, jsou zvěsti o drancování, které přinášejí, a tak se armády rolníků přesunují v hrůze na sever, zaplavují Káhiru a další města, kam přináší chaos, zmatek, násilí a desítky tisíc hladových krků.

Římany pak žene pomsta vstříc Káhiře a Alexandrii. Z Konstantinopole přicházejí zprávy o drancování, vraždění a znásilňování saracénskou flotilou, o vypalování celých čtvrtí, o zotročování a pustošení jejich skvostného města. Krev zaplavila ulice Konstantinopole, tak jako nyní zaplavuje Nil. Tím si omlouvají zvěrstva, která páchají. Žoldáci si ani nic neomlouvají. Páchají je, ať jsou ve službách obou stran.

Město Asuán je už téměř městem duchů, když tam vojska dorazí. Tak rychle se zpráva rozšířila. Divoký nájezd se zastaví, až u opevněného Luxoru, který se stává bariérou na další cestě. Nelze ho pořádně objet s takovým vojskem, nelze ho vzít ztečí bez strašlivých ztrát. Mohou projít přes pouštní záhyb Nilu, ale tam velitel jízdy správně usoudí, že je kdykoliv může nepřítel přepadnout z boku. Navíc obléhací zbraně, které jedou daleko za nimi, ani zdaleka nezvládnou něco takového překonat.

Katapulty, beranidla a dělostřelectvo doráží ke starověkému městu faraónů, nyní ovládanému sultány, aby se opět stalo součástí naší říše. Po stovkách let arabské vlády.

Město je odříznuto ze všech stran, zatímco obléhací vojsko dostává další a další posily, pěchotu i jezdectvo, z jižních zemí a držav. Morálka obránců je zoufalá, vždyť nepřátelské vojsko každým dnem roste a nepřátelská děla ničí hradby, palisády, ochozy a věže, nezastavitelně a nezadržitelně. Ovšem i obráncům se daří dosáhnout určitých úspěchů, jako byl noční nájezd na dělostřelecký tábor, kde obrovský výbuch střelného prachu zničil desítku děl, zabil desítky zkušených dělostřelců a zmrzačil velitele obléhatelů, generála Jagarise. Přišel o obě nohy a levou ruku, aby nakonec podlehl zraněním.

Jeho zástupce se rozhodl pro něco jiného. Něco, co obránce zdecimuje a podlomí jejich morálku. Dal katapultovat hnijící těla přes opevnění Luxoru. Do Nilu, ze kterého byla brána voda, na zdejší pozemky, i na samotné domy, dopadají mrtvá těla plná zhouby a nemocí. Obránci, v jejichž paměti je stále zasutá hrůza velkého moru, prchají a prosí o slitování. Po pár dnech nemoci zdecimují třetinu obránců, třetina se vzdá a poslední třetina se brání v městské citadele, kde nakonec vyhladoví. Luxor tak padne a armády i s jižními hordami ho vydrancuje, než postoupí dál ve svém tažení na krvavém Nilu.

Po třech týdnech se jižní armáda spojuje se sinajskými vojsky obléhajícími Káhiru z východu, zatímco císař Tiberius stále válčí u Alexandrie. „To je konec sultanátu,“ zapsal si generál sinajské armády do svého deníku, když se po dalších týdnech na obzoru objevují praporce armády císaře Tiberia.