Velká anarchie, I.: Konec dětství

Celé se to rychle zvrtlo. Rychleji, než by Jarek a další mrchožrouti chtěli. Několik osamocených výstřelů, o kterých si myslel, že jsou v jiných vesnicích, se nyní přibližovalo více, než by chtěl a stávalo se častějšími. Ještě před chvílí si užíval s jednou nešťastnicí, která se mu dostala pod ruku, ale teď slyší výbuchy granátů a netuší, co se děje, stejně jako většina dalších mrchožroutů. Nemohou se rozhodnout, co dělat. Někteří jdou na zteč, zemřít kulkami mých ozbrojenců, další se chtějí opevnit na zámku, ale není čas. Jarek běží přes náměstí u radnice a vidí paniku v očích kumpánů.

V tom momentě mu padne do oka jeden dům. Za oknem vidí rodinu, která se hned pokusí schovat. Namíří pušku a střílí do okna, ke kterému běží. Vleze tam a jako první narazí na otce rodiny, která musela snášet krutost mrchožroutů. Muž se ožene nožem, ale Jarek to vykryje a pažbou pušky mu přerazí nos, než ho dávkou usmrtí před očima rodiny. Pak popadne jeho dceru za vlasy a vleče jí ven jako svou pojistku k útěku. Dívka se kroutí, křičí, škrábe ho po ruce a snaží se mu vysmeknout ze sevření, ale nejde to, stejně jako pokusy její matky jí zachránit. Hází po něm všechno, co jí přijde pod ruku, ovšem neúspěšně. I ona dostane dávku do břicha, ale přežívá, byť křičí, stejně jako její dcera.

Jarek dívku vyvleče ven a vidí, jak několik mrchožroutů střílí z ulice svažující se směrem k přehradě. Dva z nich jsou postřeleni, další zběsile prchají a Jarek drží dívku za krkem a nese jí jako nějaké zvíře, zatímco se ohlíží, zda za ním někdo nejde. Útok je veden od přehrady, takže musí na východ. Moc rozumu nepobral. Bez zátěže by spíše přežil, ale to mu hlava nebere. A už vůbec nechápe, odkud se objevila další skupina mých ozbrojenců, která jde od východu, z míst, kde je klid. Na poslední chvíli se pokusí zvednout Terezu do vzduchu jako štít, ale ostřelovač z mých řad ho sprovodí ze světa.

Tereza padá na zem a hystericky brečí, zatímco se moji vojáci blíží k městu i od východu a svírají mrchožrouty. Pláče, leží na silnici vedle mrtvého těla, obličej si tiskne ke kolenům a křečovitě si tiskne uši, aby to všechno kolem ní konečně zmizelo a ona byla opět se svými rodiči. Nevnímá nic, boje, přestřelku, nevnímá, jak kolem ní proběhne skupina mých ozbrojenců, jen tam tak leží a snaží se chránit před tím, co se tu děje. Naštěstí to netrvá příliš dlouho. Brzy je odpor mrchožroutů zlomen, a ti co nepadli do zajetí, jsou mrtví, ale to jí jen těžko může vrátit dětství.

A i když nastal klid, Tereza dál pláče a odmítá přijít k sobě. Proč by taky měla? Teprve křik jejího bratříčka, jeho hlas, jí vytrhne z pláče a začne se zmateně rozhlížet. Radim k ní běží, se slzami v očích a několikrát upadne na beton, než se k sestře konečně pomlácený a rozedřený doplazí. Hned padne sestře kolem krku a tisknou se k sobě. Blíží se k nim náš ostřelovač, který zachránil Terezu. Chvíli na ně hledí a navzdory kukle, kterou má na hlavě, je poznat, co si myslí. Projde kolem dětí a dojde na náměstí, kde právě sděluji lidem, co se děje, a co se bude dít. Někteří se přitom vrhají na zajaté mrchožrouty a bijí je hlava nehlava, aniž bych jim v tom příliš bránil.

„Jsou tam nějaká dvě děcka. Kde mají rodiče?“ ptá se místních a ukazuje k silnici. Místní pokynou hlavou. Z jednoho domu byl vynesen zastřelený muž a na nosítkách právě zemřela postřelená žena. „Kurva už s tím vším,“ syčí a sundá si kuklu. Několik žen hned přispěchá k dětem, aby je utěšilo, zatímco ostřelovač se usadí na lavičku a nepřítomně hledí ke kašně, kde si moji důstojníci zapisují jména místních, co umějí, co mají dělat, jak jim můžeme pomoci, jak oni můžou pomoci nám.

„Děje se něco?“ ptá se Nikol ostřelovač a podává mu čutoru s vodou.

„Támhle jsou dvě děcka. Tu holku jsem zachránil před mrchožroutem, který předtím zastřelil jejich rodiče. To se děje. Myslíš, že tohle někdy skončí?“

„Skončí,“ odpovídá Nikol. „Až lidstvo vymře,“ Michal si povzdychne. „Před rokem jsem mohla plánovat všechno možné, teď nemohu plánovat ani zítřek, protože nevím, kdo mě zabije. Za jediný rok se jako domeček z karet zhroutil sen, ve kterém se nám tak příjemně žilo. Mohlo to dopadnout i hůř. Pár místních vyprávělo, co se tu dělo. Znásilnění, mučení, popravy, krádeže, každodenní strach, to vše z rukou mrchožroutů.“

„Snad se nám to tu podaří zlepšit,“ a ukazuje k důstojníkům, kteří jdou do zámku. „Nebo se sem zítra nahrne někdo úplně jiný, všechny nás postřílí, a opět to tady bude špatné.“

„Nikol, pomoz s inventurou. Michale, jdeme pročesat lesy,“ velí důstojník a dvojice odchází.