Velká anarchie, II.: Handlování

Ani ten příšerný sníh a mráz padající ze šedivé oblohy, který nás obklopoval, příliš neurychlil tahle handrkování. Bylo to na dlouhé lokte a musím říct, že jsem několikrát pochyboval o úspěchu. Spíše jsem se bál, že odjedeme se zátěží, ale bez úlevy. S uprchlíky, ale bez zásob. Zpravidla to netrvá tak dlouho, vždycky jsou s tím oplétačky, ale jak se blíží zimní měsíce, a jak se zhoršuje situace u Znojma, tak to je čím dál tím horší. Chtějí nám napálit, co nejvíce uprchlíků a dát, co nejméně zásob. Svým způsobem je chápu, na jejich místě bych dělal totéž, ale nejsem na jejich místě. My jsme, ti kteří se musí postarat, aby se jim tam moc uprchlíků nepletlo, až na Znojmo zaútočí horda mrchožroutů táhnoucí z Rakouska jako nekonečný roj havěti, která všem jen ztrpčuje životy.

Za poslední balíček cigaret jsem vyhandloval obvazy a za lahev whisky máme čtyři pytle sucharů, které už leží v náklaďáku, vedle uprchlíků, ale nechci jen tak odjet. Chci, aby naše dohoda byla dodržena, jako je dodržována už rok. Mrchožrouti jdou a zpočátku to snad vypadalo, že výmluvám znojemských ustoupíme, ale ozval se Třebíč, že posílá stovky vojáků a zásoby na pomoc Znojmu, i s několika děly a obrněnými vozy. Znojemští už se nemohou vymlouvat, že se neudrží.

Stojíme na silnici u vlakových kolejí. Za námi desítky opuštěných domků a vylidněných ulic na okraji Znojma, před námi obrněný vůz a džíp přehrazující polovinu silnice, tak aby neprojel nikdo, kdo k tomu nemá povolení a ještě k tomu jsou všude samopalníci. Podívám se na vlakovou trať, po které už asi půlroku žádný vlak neprojel. Je málo uhlí a elektřiny na luxus vlakové dopravy. Vše jde na vytápění, které by se mi v tom mrazu hodilo. Ještě hůř na tom jsou uprchlíci, které znojemští nechávají přežívat v promrzlých vybydlených domech.

Jen kroutím hlavou a přemýšlím, co ještě vypadne z pohraničníka. Nenažranec si projíždí náš inventář od začátku do konce, hledá, co by na nás vydoloval, a čím by se zavděčil znojemskému magnátu. Samozřejmě, luxusní zboží jde na dračku… teda rozkrádačku. Nakonec si to najde, alespoň podle šklebu na jeho tváři. „Tohle. To bude skvost!“ chechtá se důstojník a ukazuje na jednu z položek.

„Dukovanské víno?“ divím se.

„No jasně! Radioaktivní víno bude husté!“ pronáší a já raději ten nesmysl přejdu. „Odkud ho máte?“

„Vlastně to bylo trochu kuriózní. Když na Dukovany zaútočil polský výsadek, došlo ke stahování. Pomáhali jsme dukovanským s ústupem. Měli za sebou vinobraní, ale víno nebyla priorita. Tou byl náklaďák se zásobami, jenže řidič byl pod palbou, a ve spěchu si spletl vůz a dovezl víno.“

„Za lahev dostanete pět pytlů mouky, nebo lékařské vybavení podle výběrů.“

„To ses posral na věži, nemyslíš? Do Dukovan už se nedostaneme, a zdá se, že je o tohle zájem. Přidej, hodně přidej. Musíme se navíc postarat o ty ubožáky, o které se Vy nechcete starat.“

„Fajn, deset pytlů za láhev a lékařské vybavení.“

„Lékařské vybavení budete potřebovat Vy, až Vám mrchožrouti rozkopají prdel. Deset pytlů mouky a po pěti pytlech sušeného masa a brambor. To je naprosté minimum za lahev dukovanského vína.“

„Na to nemám zmocnění.“

„Tak si ho jdi zmocnit,“ a ukážu k vysílačce. Oficír mi vrazí inventář do ruky, na místě se otáčí a odchází k nedalekému stolku. Slyším, jak vypravuje celou tuhle eskapádu a vyjednávání. Překvapivě nic moc neokecává a nijak nelže, o tom, co se stalo. Já se zatím dívám ke svým nervózním řidičům a ozbrojencům, kteří budou střežit kolonu vozů.

Důstojník přikývne a vrací se. „Za lahev Vám dáme osm pytlů mouky a pět pytlů masa a brambor. Dohromady pět, ne od každého. Můžete si vybrat, kolik pytlů čeho budete chtít.“

Víc, než jsem doufal. „Třikrát maso, dvakrát brambory,“ muž přikývne. „Dám Vám deset lahví vína.“

„Fajn, odvezte si ty zoufalce a vraťte se s vínem. Zatím pro Vás připravíme zásoby,“ a muž odchází komandovat ostatní k přivezení těch pytlů potravin, které pro nás v zimě budou životně důležité.

Uleví se mi, protože všechen můj křik a nadávky bylo jen blafování. Musel bych přijmout mnohem méně, kdyby znojemský magnát necouvnul. Naštěstí slib splní, a než padne večer, jsou v našem městečku, nejen uprchlíci, ale i zásoby potravin. Víno má stále pro některé labužníky cenu života, pomyslím si, když hledím na to, jak moji muži vynášejí pytle s potravinami do skladiště.