Velká anarchie, III.: Lidé jsou zvěř...

Lidé jsou zvěř. Málo, co vystihuje situaci lépe, než tato slova, která se mi honí hlavou jen proto, abych nemyslel na bolest, kterou cítím na tváři. Bolest a hřejivou vlhkost, jak mi z úst a nosu tečou pramínky krve, které si otírám. Přitom se rozhlížím okolo a snažím se zjistit, kdo všechno tu strašnou vřavu přežil. Radim leží na zemi v bezvědomí, Veronika sedí u převráceného stolu, a podle toho, jak se drží za hrudník, to vypadá, že má pár žeber rozlámaných. Martin zmateně chodí okolo a nejspíše se snaží zjistit, co se právě stalo. Ani se mu nedivím, asi bych byl taky hodně zmatený z té situace. Všechno se to tak rychle zvrtlo a nyní nám nezbývá nic jiného, než se dívat na vylidněné náměstí, kde se nikdo nechce přihlásit k tomu, co udělal, s rozházenými koši, rozmlácenými stoly a židlemi, poházenými paletami a převráceným náklaďákem, který nás sem přivezl, a který měl místní nasytit.

Na hlavě si nahmatám boule a snažím se posadit, s čímž mi nakonec pomůže právě Martin, který si mě všimne jako první. „Co se stalo?“ ptá se mě, ale já jen kroutím hlavou. Všechno se to odehrálo, tak rychle, v takovém zmatku. Jen si vzpomínám na svá poslední slova, která jsem vykřiknul, než se na mě dav vrhnul a bil mě hlava nehlava. CHLEBA JE DOST! A přece je ta slova neutišila. Skoro je ještě víc vybičovala k násilí. Nebo to možná bylo tím, jak Martin zastřelil toho zloděje. Lidé jsou zvěř.

„To ty kundy z Dačic,“ ozve se Veronika a mne si obličej.

„Jak to víš?“ ptám se a jdu se posadit na okraj kašny.

„Viděla jsem tu Radovana. Všimla jsem si ho pozdě. Začal hulákat, že je tu málo jídla, že příděly budou malé a dva další se k němu přidali. Taky začal křičet, že chleba není dost.“

„A pak už to šlo ráz na ráz,“ řeknu a rozpomínám se na chaos, který vypukl.

Nejdříve všude hádky, pak strkanice, výkřiky našim směrem, jak je to s jídlem a příděly, naše marné a nevyslyšené odpovědi, po kterých následovalo tlačení, předbíhání a pokřikování ve frontách. Jedna fronta se promísila s druhou, jedni napadali druhé, přetlačovali se o místo, až jakýsi mladík úplně předběhl, sebral ze stolu dva bochníky chleba a běžel pryč. Martin vytáhl pistoli a střelil ho do zad. Marná snaha. Hladovějící Jemnice povstala a vrhla se na nás. Buď bili a zabíjeli naše muže, nebo kradli, co šlo. Ta divočejší zvířata si na nás vybíjela vztek, ta rozumnější zvířata jen kradla a zdrhala z místa. Bylo to příšerné fiasko, příšerná katastrofa. Nikoho se nepodařilo získat, Dačice se nám smějí a náklaďák byl zničen. Nelze popřít, že ti šmejdi, ví, jak na nás a tohle už je asi definitivně jejich revír, kde si budou řídit věci, jak oni chtějí. Asi to byl trest, že sem nemáme strkat rypáky.

„Vracíme se do Jevišovic,“ zahuhlám a přitom vyplivnu řezák.

„To se tedy vracíte, a to auto si taky bereme,“ uslyším Radovanův hlas a pootočím se. Od opačné strany náměstí k nám jde hlouček ozbrojenců v potrhaných uniformách, které vede právě Radovan se samolibým úsměvem na tváři. „Doufám, že Vám tohle dalo za vyučenou. Teď už snad víte, že Želetavka Jemnice nedělí. Nejsou žádné východní a západní Jemnice, tohle není žádnej posranej východní a západní Berlín, jsou jen jedny Jemnice, až k Lhoticím a ty Jemnice jsou naše. Lhotice je díra, tu si nechte, ale tohle je naše hraniční město. A být Vámi, tak bych nás už nesral. Ona se může stát nepříjemná nehoda. Byla by velká škoda, kdyby se něco stalo Vašim solárním panelům. To by bylo pro Vás velice nepříjemné.“

„Nejseš nic jiného, než patolízal Jindřichova Hradce,“ odseknu.

„Nechám to být, protože chápu tvou zlobu, a asi bych na tvém místě řekl to samé, ale moje trpělivost s Vámi nebude nekonečná. Řekněte svému veliteli, že tohle je naše oblast. Jasné?“ mlčky přikývnu. „A abyste viděli, že nejsem sadistický hajzl, tak Vás nechám dovézt do Budějek. V tomhle stavu ujdete pár kiláků a padnete na držku, takže by se ani můj vzkaz k veliteli nedostal,“ a my pochopíme, že to není ani tak nabídka, jako spíše příkaz, takže jsme nasoukáni do jednoho z jejich auťáků, kde je s námi jen jejich řidič, který nás veze pryč z města.

Já dál přemýšlím o tomhle fiasku a smiřuji se s tím, že o tohle město už asi bojovat nebudeme. Tady to byla prohra. Nemůže být každý den posvícení, utěšuji se vzpomínkami na naše předešlé úspěchy při dobytí Vranova. Ale stejně nebude velitel příliš nadšen, ovšem to slíznu hlavně já. Své kolegy toho ušetřím. Lidé jsou zvěř.