Mozaika 3, X.-Velká anarchie V.: část druhá, Zpracování.

Žena odchází. Já se za ní dívám, zoufale a prosebně, prosím v duchu o slitování. Jsem z toho polekaný, vůbec nechápu, co se to právě děje, o čem to proboha mluvila, co je to za princeznu, kdo je ten její kolega, kdo jsou ti lidé, kteří mě obklopují… tisíce mučivých otázek, žádná ulevující odpověď.

„Itálie, tak ho uspěte,“ nařizuje vědec, se kterým hovořila. A to jsou poslední slova, která uslyším. Vbodnou do mě jehlu s bílou tekutinou a všechno okolo se začne rozplývat a černat. Opět jsem mimo.

Mé další probuzení doprovází prudký nádech a na okamžik věřím, že všechno, co se stalo, byl jen hrozný sen, který skončí, ale není to sen. Je to ještě horší, když se má nosítka, doprovázena cizinci, zastaví u místnosti s nápisem neurokybernetické oddělení.

Jsem poslán dovnitř, kde se mi naskytne pohled na další počítače, další bílé pláště a něco, co mě ochromí děsem. Na stěnách jsou kóje naplněné zelenou tekutinou a v nich uložení lidé. Muži i ženy, nazí, připoutaní a s desítkami trubiček, které vedou do jejich žil, do nosů i úst a jejich těla ozařují různé přístroje, které jsem nikdy neviděl. Všichni vypadají, že spí, jsou v klidu. U každé kóje je panel zobrazující zdravotní údaje sledované osoby a něco o nanitech.

„Subjekt?“ ptá se vědec, který si mě prohlíží.

„Stránský, Michal. Potenciál tempus. Věk 40 let. Biodata nahrána do intranetu.“

„Fajn. Rezonanci, tomografii a EEG, kompletní mentální analýzu. Použijte rozhraní VI k psychoanalýze,“ nařizuje vědec a pak se mi podívá do očí. „Jsem doktor Farúk, Váš lékař a šéf oddělení neurokybernetického zpracování subjektů v zařízení 45,“ představuje se mi lékař a Elena, která mě unesla, to sleduje na dálku ze své pražské kanceláře osvětlené jen obrazovkami monitorů. Ruce má složené v klíně a přemýšlí. Ozve se zavrzání dveří, ale Elena na to zprvu nijak nereaguje.

„Teprve dorazil,“ řekne po chvíli k příchozímu.

„To je dobře,“ odpoví mužský hlas, který nepatří Agiovi, jak se domnívala, ale zná ten hlas. Ve dveřích stojí její strýc a přichází blíže k monitoru.

Elena vstane a hluboce se ukloní stejně starému příbuznému, který si nyní mne šedivou bradku. „Císaři imperátore. Ráda Vás zase vidím.“

„Taky tě rád vidím. Zdá se, že práce probíhá dobře. Nový tempus?“

„Ano, císaři. Je to strašný nápor, ale jakmile nahradíme jeho osobnost, bude to v pořádku.“

„Výborně. Mimochodem, donesla se mi zpráva o zdejších neshodách. Už jsem s nimi mluvil a postavil je do latě. Někdy mám pocit, že zapomínají, komu slouží, a kdo je tady císař.“

„Jsou mocní a nebezpeční, ale potřebujeme je. Každopádně, děkuji, strýčku.“

„Máte tolik času, kolik potřebujete. Co ta jejich dimenze? Slyšel jsem, že je úplně v troskách.“

„Ano. První svět s pokročilou civilizací identickou té naší a podobnou historií. Je shodná, až do jedenáctého století, pak došlo k rozštěpu, jehož původ je neobjasněný. Nebyl to přirozený rozštěp a navíc byl cílený na naši říši. Snažíme se zjistit, kdo to způsobil, ale hlavně chceme ten svět využít.“

„Myslíš, že to byli oni?“ zeptá se císař, ale Elena zakroutí hlavou.

„Neodpovídá to jejich práci a z jejich strany to nedává smysl. Mohl to být patriarcha Kerullarios.“

„Ve stínu jeho činů, naše říše bude navždy žít. Michael VI., 1425. Jak chcete ten svět využít?“

„Postup ještě není rozhodnut, ale určitě počkáme, až populace klesne na půlmiliardu. Sedí tam na obrovském množství nerostného bohatství, které potřebujeme, a vůbec nic s tím nedělají. Jen se ničí.“

„Aspoň na sebe neshazují atomové bomby, jako se to, kdysi povedlo u nás. Tehdy Evropa hořela.“

„Ano, ale naši civilizaci to nakonec posílilo. Tam hoří celý svět. Zničit je by byla rána z milosti.“

„Asi máš pravdu. Dobrá práce. Pokračujte a průběžně mě informujte. Až bude tento subjekt zpracován, pošlete ho na tu louhovou planetu, odkud jsem se vrátil. Bude sloužit jako tempus právě tam. Já teď mám jednání s pražským senátem a guvernérem. Zase si budou na něco stěžovat,“ povzdychne si císař a s úsměvem opustí Eleninu kancelář.