Mozaika 4, II.: Na Olympu

Pach ohně, krve a železa obklopuje horu Olympus a sedícího císaře Manuela. Slunce zapadá a zbarvuje moře do stejných barev, v jakých jsou nyní pláně, lesy a pole okolí Olympu. Barvy krve a ohně. Spálené lesy, zpustošené vesnice, svahy pokryté těly, na kterých hodují mrchožrouti, obléhací stroje a tábory. Tomu všemu nyní císař přihlíží. Po týdnech bojů, po všech těch vyčerpávajících střetech a soubojích, kdy stál nezřídka v první linii. Cítí strašlivou únavu a bolest zároveň. Neví, co ho zmáhá více, zda vyčerpání, nebo bolest, která prochází jeho hlavou a především ramenem, u kterého stojí ošetřovatel. Strašlivě podcenil odhodlání Franků na Kypru. Čtyři měsíce obléhání ostrova a nepřítel se nevzdal. Nepřátelská flotila spálená na popel a nic. Velké rozlámané trosky benátských lodí sleduje císař z nejvyššího bodu Kypru, z posledního místa, které se zuřivě bránilo jeho vojskům, a které je nyní už jen směskou spálených a pobořených domů, palisád a hradeb. Sloupy dýmu stoupají k nebesům, zatímco duše klesají v podsvětí, pomyslí si císař a vidí, jak k němu přichází jeho portugalský druh a od tlup slavících vojáků se přibližuje kolosální muž, o hlavu vyšší, než ostatní, v plné zbroji a s hustým plavým vousem, který nemůže skrýt úsměv na jeho tváři.

„Císaři,“ řekne ošetřovatel a podává svému vladaři kus hadru. Císař pochopí a zakousne se. Není to úplně nejdůstojnější pohled, ale každý to chápe. „Na tři,“ pokračuje muž a přiloží své ruce na císařovo rameno a předloktí. „Raz, dva, tři…“ a s trhnutím se ozve pronikavé křupnutí, které by je v uzavřené místnosti nejspíše ohlušilo, podobně jako císařovo bolestivé úpění. Denis akorát skřípe zuby při tom pohledu a Edward pobaveně přichází.

„Tak co říkáte, císaři?“ ptá se sedmdesátník, který si začne sundávat zbroj. „Co říkáte na anglosaské barbary? Bojujeme lépe, než vzdělaní Řekové a zhýralí Římané?“

„Copak jsem někdy něco takového zpochybňoval, Edwarde? Každý třetí muž mé gardy je Anglosas. Umíte válčit, ale doufal jsem, že to bude méně krvavé. Nepřítel byl lépe zásobován, opevněn, připraven a více odhodlán, než se čekalo. Myslel jsem, že Kypr padne den po vylodění, ale trvalo to týden a šest tisíc životů, než se podařilo stanout na tomhle prokletém pahorku.“

„Olympus. Tak tady mají sídlit helénští bohové?“ odfrkne si Edward.

„To je v Řecku,“ opravuje ho Denis. „Každopádně byla chyba útočit z více stran. Horský pás nás rozdělil a omezil zásobování,“ pokračuje a taky ze sebe sundává zbroj, ve které byl zaplaven potem.

„Císaři, pokud jde o odměny,“ pokračuje Edward a Manuel prudce zvedne ruku, zapomínaje na vykloubení, takže ho bolest div neochromí. Opět. „Jak se Vám to povedlo?“

„Vedl jsem útok na koni. Někdo mému koni podsekl nohu. Těsně jsem nedopadl na hlavu a všechno šlo na rameno. Chvíli jsem se bál, že jsem si ruku rozdrtil, ale bude to v pořádku. Obávám se, že na pár měsíců jsem vyřazen z boje. Denisy, pokud jde o Vás, dostanete Santorini. Posádka bude naše, výnosy a správa jsou Vaše. Vy, Edwarde, vezmu zbytek Židů, co u Vás zůstal a tvůj dluh je splacen.“

„Výborně. Nebojíte se, že budou vraždit děti na macesy?“ ptá se Edward a Manuel si povzdychne.

„Bojím se, že u nás lidé budou věřit nesmyslům o vraždění dětí na macesy. Ale doufám, že Římané neklesnou v pověrčivosti na úroveň Germánů, Franků, Anglosasů a jiných barbarů,“ odpovídá Manuel s úšklebkem a udělá pár kroků ke svým vojákům, kteří sbírají raněné, shromažďují ukořistěné zásoby a budují nový tábor. „Benátští kapitáni i admirálové jsou mrtví. Do zajetí padlo pár nižších důstojníků. Nemám v rukou nic, čím bych mohl ztrestat Benátky. Dóže Gradenigo říká, že je v tom nevině.“

„Necháte to být?“ diví se Denis.

„K čertu s Benátčany,“ zakleje Manuel a luskne ke svým důstojníkům, kteří hned přispěchají. „Dóže mi přál hodně štěstí s tímto tažením, sluší se a patří tedy vrátit mu to. Seberte těla benátských kapitánů a admirálů, usekněte jim hlavy a pošlete je v truhle do Benátek. A aby benátský lid viděl, do čeho je jejich vládce zavlekl, dejte dohromady jména všech jejich důstojníků, zběhů a zrádců a na jejich rodinách vymůžeme kompenzace. Buď majetkem, či otroctvím. Já tuhle zradu nenechám bez trestu!“ zuří Manuel a Edward s Denisem přikyvují nad císařovou bojovností.

Ozve se klus koně a k dobytému opevnění spěchá jezdec, který hned jde k císaři. „Císaři, tohle se podařilo najít v troskách lodí,“ a podává tlustý sešit. „Deník admirála Lodovica Varrona.“