Zasvěcená

Ač nepravděpodobná, jsou pradávná tajemství už po staletí předávána do dalších generací...

Za svitu měsíce, když vnímám jen tichý tep svého srdce a jemnou vůni z bylinek, není těžké věřit. Sešlost rádoby přátel se dávno rozešla a jen my dva se věnujeme Rituálu Krve. Jen tehdy se dá pochopit, co vlastně schovávají Prastaří ve svých podzemních sálech. Úzce spojeni s Matičkou Zemí, stravováni Ohněm, navrací se skrze nás a předávají nám své Touhy.

Pootevřu ústa a s náznakem očekávání zakloním hlavu. Na nebi září milióny hvězd, září ku větší slávě budoucích Proroků. Dokážu si představit ostré drápy Nicoty zaseknuté do mého těla. Křik, přidušený hned u zrodu horkým polibkem tvých rtů, by nebyl ani tak ustaršený jako plný naděje.

Zapálím další svíci. Modrou, za svobodu. Ještě pořád můžeme nazí tančit po nocích a vzývat pohanská božstva. Rozseknu si kůži na zápěstí a těch pár karmínových krůpjejí nechám stéci do misky, kde smíchají se s mlékem. Z koruny staré jabloně slétne maličké fialové stvoření. Sídhe, ačkoli vrtošiví, škodolibí... Jsou odkázáni na smečku bezbožných psů, kteří nejsou ochotni otevřít oči a uvěřit.

A když konečně prozřou, což se často nestává, nepřestanou se divit.

Byla jsem zasvěcena. Už svým narozením pod správnou hvězdou, svým jménem a tajnými tužbami... Byla jsem předurčena vidět... Sídhe, duše, Prastaří, bytosti jiným skryty se občas za svitu čarokrásné Luny zjevují.

Zjevují se čarodějničce, která byla zasvěcena krví.