Křest

Po neklidné noci se probouzím do nového rána. Člověk by řekl, obyčejné úterní ráno jako každé jiné. Do práce, do školy, na kroužky, zařizovat, nakupovat. No, není obyčejné. Je první, do kterého se probouzím jako novokřtěnec.

 Jak se cítím? Jak se asi tak můžu cítit? Nemohu tomu uvěřit! Byla jsem to já, kdo sklonil hlavu ke křtitelnici a přijal nová jména? Byla jsem to já, koho Bůh tak miloval, že ho dovedl až k sobě? Opravdu jsem to byla já, komu tleskal celý kostel? Opravdu jsem to byla já, kdo oblékl nového člověka a znovu se narodil čistý, neposkvrněný jako první sněženky? Opravdu jsem to byla já, kdo byl tolik obdarován? Opravdu jsem to byla já, kdo byl pokřťen?

Nevěřím.

To, co se ve mně odehrává, se nedá popsat slovy. Jsem zahrnuta radostí i milostí Boží. Přetékají mi oči i srdce. Mám jedinou touhu: dávat, dávat, dávat. Rozdělit se o všechna ta nezasloužená bohatství, která mi 16. 4. 2012 byla dána.

 Stojím na pevných základech. Ďábel fňuká a skučí někde v koutku.

A víte co? Má první slova, která jsem pronesla jako "svatý člověk", byla "Miluji tě"