Tři sestry a opojná pravda

            Jak zněl plán pro následující víkend? Nejdříve jsem měl vystoupil jako maskot ve hře pro děti, kterou jsme pořádali v rámci našeho křesťanského sboru se dvěma sestrami. Následovalo divadelní představení, kde vystupoval můj nejmladší syn. Večer jsem se měl zúčastnit poetického večera, na který jsem pozval další sestru ze sboru a dva bratry z křesťanských chlapů. V neděli ráno jsem měl výjimečně učit nedělní školu.

            Ve středu mě napadlo, že bych mohl onemocnět, i když jsem nedávno nemocen byl. Vyděsilo mě to. Vůbec jsem s tím nepočítal. Bylo naplánováno, že když jsem byl tak dlouho nemocný, čeká mě dálnice zdraví. Brzy se začaly objevovat příznaky a ve čtvrtek jsem zrušil nedělní školu tak, aby můj nástupce měl dost času na přípravu. Začínal jsem myslet i na zrušení své účasti na hře, kde jsem si připadal nenahraditelný. Zavolal jsem to sestře, se kterou jsem hru připravoval. Zároveň jsem jí poprosil, aby se za mě modlila, že má víra není dost silná, aby mě mohla uzdravit. Sestra to přislíbila a k mému překvapení dodala, že maskotem se klidně může stát ona. Otevřel jsem se tomu a dal jí o tom vědět.

            Mezitím jsem zjistil, že básnířka, se kterou si píši na literárním fóru, je také sestra a že se také má zúčastnit poetického večera. Poprosil jsem i jí, aby se i ona pomodlila za mé uzdravení.

            Jako poslední jsem řešil náhradnici pro účast na divadelním představení, ač mé ženě se to příliš nezamlouvalo. Zprostředkovaně jsem oslovil vzdálenou neteř s obsedantně kompulzivní poruchou.

            V sobotu ráno jsem si spokojeně, pasivně hověl doma, zatímco náhradní maskot mrzl v chladu a dešti venku. Ukázalo se, že neteř nedorazí. Matčiným autem jsem vyrazil do divadla. V divadelním baru jsem vychutnával malé pivo a čekal na příchod ostatních. Během představení jsem se cítil v dobré kondici. Stále víc jsem uvažoval o účasti na poetickém večeru. Komplikací bylo, že mé auto bylo v servisu.

            Ve stanovenou dobu jsem vyrazil na nádraží. Nakonec jsem přespal v rezervovaném apartmá a ráno jel domů. Díky bleskovému rozloučení a dobíhání vlaku jsem stihl bohoslužbu v našem městě. Dorazil jsem na ní překypující zdravím a dobrou náladou. Nedělní školu vedla jiná sestra.

            Po bohoslužbě jsem to ale schytal. Bylo mi sděleno, s jakými obtížemi plnila má náhradnice plnila můj úkol. Bylo mi doporučováno, co všechno mám dělat, abych byl příště připravený plnit svěřený úkol. Sestra, která mi vytýkala, se nade mnou smilovala až ve chvíli, kdy jsem připustil, že jsem paranoidní, že mé obtíže jsou spíše duševního charakteru.

           To, že jsem byl zřejmě zázračně vyléčen na základě modliteb prvních dvou sester, mi došlo, až když jsem se ocitl o samotě. Uvědomil jsem si absurditu celé situace pro případ, že to tak opravdu bylo.