Babička a krabička

Dušan dokončil svoji každodenní meditaci. Opět se mu závoj tajemství z reality i z něho samého nadzdvihnout nepodařilo. Vzal do ruky telefon a zavolal svojí sestře Nikol:

"Ahoj Niki, tak co, půjdeme do té banky?"
"Nazdar Dušane, dáme si sraz za půl hodiny v centru."

Dušan se rychle oblékl, vyšel z bytu a po chvíli čekání na zastávce nastoupil do tramvaje.
Přemýšlel. Před nedávnem mu zemřela babička a mezi její pozůstalostí se nacházela i schránka v sejfu banky, jejíž obsah měl zdědit napůl on a napůl jeho sestra.

Babička pocházela ze starého arménského rodu. Dušan sice nevyznával arménské křesťanství (ze všech abrahámovských náboženství měl trochu úzkost), ale myslel, že v babiččině dědictví určitě narazí na nějaké to duchovní vodítko, které udá směr jeho celoživotnímu hledání.

Dušanovou filosofií bylo, že když už se ocitl na světě, měl by vědět, proč tu svět je, proč je tu i on, Dušan, a teprve potom, co získá správnou "mapu", bude vědět, co dělat.

Sedl si a pozoroval lidi v tramvaji. Třeba támhleta slečna, která hlasitě promlouvá do svého mobilního telefonu: ta tyto věci zdá se vůbec neřeší, ale jen tak si žije, jak nejlépe umí. Neměl by to dělat taky tak? Myslel si, že pokud by to udělal, stále by hlodal červík pochybností.

V centru počkal na Nikol:
"Jaká byla cesta?"
"V pohodě, zajímá mě ta schránka."

Za chvíli byli v budově banky. Úředník měl krátký proslov a pak je vedl do nitra budovy.
Sjeli výtahem dolů.
Prošli dlouhou chodbou.
Otevřeli vrata, která vypadala jako od trezoru.
Objevili se v místnosti se spoustou schránek.
Úředník posléze tu správnou našel podle čísla.
Dal ji na stůl, vzal tři různé klíče a jal se otevírat.
Dušan zatajil dech.

Schránka byla prázdná.