Úplně první

,,Sociální agregát je takový sociální útvar, jehož členové se sešli náhodou, neplánovaně, navzájem se neznají a pravděpodobně se už ve stejném složení znovu nesetkají."
wikipedia




Jako vždy, i dnes jsem spěchala do školy. Dav se rozestoupil, abych mohla projít.
Nevědomě jsem nasadila zlý pohled č.8, a tak prodírání se k dveřím tramvaje šlo hladce. Chci nastoupit jako poslední, ať mohu vystoupit jako první. Opravdu spěchám! Tak jako každé ráno. Když vystoupím z nejpřednějších dveří jako první, budu jako první ze všech z mé tramvaje běžet přes zebru a to už je něco.
Můj plán však hatí stará paní s fialovými vlasy, jede jen zastávku k nemocnici a sedat si je prý zbytečné.
Obvykle plány hatí pospíchající slečny mého věku. Jsou napohled průbojnější než já, a tak jim odpouštím. A ještě k tomu sklízí můj tichý obdiv nad tím, že se tak brzy ráno dokáží tak pěkně namalovat. To je vlastně taky umění. Když slečna ví, co jí sluší.
Já bych to taky ráda uměla se tak pěkně ráno namalovat. I když mám podezření, že ráno dopadá světlo jinak než přes den. A taky že po probuzení člověk ještě moc nemyslí, a tak možná... Slečna zvedla oči, už cítí můj pohled. Pomalu, ale jistě - ať ji nevyplaším - jdu k ní. Tramvaj projíždí pravotočivou zatáčkou, v lehkém disbalancu přicházím a říkám:
,,Poraďte, jak je možné se tak pěkně ráno namalovat? Po probuzení totiž mžourám, i když jím hodně mrkve. A taky si myslím, že ráno nemyslím. To bych pak mohla vypadat jako bezduchá? Jak vypadat tak oduševněle jako vy, i když můj duch ještě bloudí v temnotách. Bloudíte taky v temnotách?"
Celá tramvaj po mě kouká a slečna vystupuje i s paní Fialovou hlavou u nemocnice i se svým tajemstvím. Žel Bohu, nemám čas ji pronásledovat, přece pospíchám. Ostatní se ode mne nenápadně odtáhují a já, setrvávajíce tak vpředu, jak jen to jde, již vím, že na zebře křižující Šilingrovo náměstí budu úplně nejvíc první.