Osud

Šero. Chlad. Tlusté kamenné zdi nepropustí hřejivé sluneční teplo. Komnata je rozlehlá. Tak rozlehlá, že téměř nemá konec. Na dlouhém stole stojí tisíce svíček. Některé jsou vysoké, z některých už zbývá jen tenká slupička a pomalu dohořívají.
A on je hlídá. Stojí bez hnutí, pozoruje třepotající se plamínky pohledem bez výrazu.
On, ač v mladém těle, mysl tíží myšlenky tisíciletí. Tisíce let, kdy hlídal životy lidí. Nespočet příběhů. O lásce, přátelství, o zradě, zlobě, násilí, usmíření, míru i válce.
Pod železnými dveřmi pronikne do komnaty studený závan větru. Prožene se nad světýlky, pohraje si s nimi, až to vypadá, že je sfoukne. Ale on ví, že se to nestane. Zhasnout plamen tu může jen on sám.
Jen on může za dob válek zhasínat stovky svíček, ještě než stihnou dohořet. Jen on může zapálit novou svíčku. A jen on určuje, kam budou životy, jenž dal, směřovat. Ale nemůže všem dát šťastný život. Rovnováha musí být udržována.
Dnes má ale jiný úkol. Této chvíle se bál. Teď musí přijmout následky svých činů. Ani on není neomylný. Ani on není bez chyby a i jeho tíží lidské touhy. A Euridika byla tak krásná. Teď si vyčítá, že zničil život, který tolik miloval. Žárlivost mu zakalila mysl. Nechtěl se dívat, jak ji objímá někdo jiný, když on přes svůj úděl nemohl. Změnil život, který na počátku určil. Udělil Euridice brzkou smrt. Teď toho litoval, ale už nemohl nic dělat. Už bylo příliš pozdě na nápravu svých chyb.
Konečně se pohnul. Přistoupil ke stolu. Přímo před ním hořela krásná bílá svíčka. Ještě hodně zbývalo, než by dohořela. Šedá kápě se zavlnila, když pozvedl ruku. Něžně pohladil bílý vosk, tak jako by ji hladil po tváři. Tolik ji miloval.
Pak zavřel oči a svíčku zhasl.