Panoptikum příšer

Vedou nás panoptikem stvůr.
„Divte se, pánové, bojte se dámy, zde k vašim očím a pro vaši potěchu z dalekých krajů přivezen – máte-li kuráž – pohlédněte, drak,“ vyvolávají, a jejich prsty ukazují na pohublého, šupinatého tvora se smutným pohledem.
„Prosím opatrně, může šlehat oheň,“ varují.
Nezdravý tvor v kleci se zatváří, jako by jím při těch slovech prošla dávná vzpomínka, a v zápětí vydá nešťastný, kňučivý zvuk.
Kdysi byl králem volnosti.
„Nic se však nebojte, mříže jsou pevné, řetězy ještě pevnější,“ hlásá průvodce dále, až je mi z toho do breku.
Zvíře se na mě podívá a na okamžik zpozorní, jako by poznalo, že vím, jak mu je. Nakonec zavře oči, a přikývne. To gesto není věnované nikomu jinému, jen mě, vím to. Na chvíli ho si ho překvapeně prohlížím, ale pak mi to přeci jenom dojde.
Napodobím ho, a on mi předvede náznak úsměvu.
Oba jsme stejní, oba jsme to poznali.
Dnes v noci se vkradu do panoptika po znovu, ukradnu klíče a pokusím se ho osvobodit – udělat z něj znovu svobodného krále. Alespoň jeden z nás pak bude.
Jen doufám, že už nezapomněl létat.