Jen tak… na dobrou noc

Malíři dlouhé chvíle pozorují mlčky své „obrazy“… dřív, než je přenesou na plátno. Malíři toho zcela jistě moc nenamluví. Já jsem špatný malíř.

… nic neříkej, čti :)

Viděla jsi někdy člověka se zlomenou duší? Ne srdcem, duší… je to obrovská, vyhřezlá kost z úst, krvavá, špičatá, béžová… drží člověka propnutého se zvrácenou šíjí, s vyplazeným poraněným jazykem. Vytahuje se horem… i s páteří. Do konce života jako améba, nepostavíš se a nenadmeš hruď.

povídej… prosím

Rád si vytvářím sny, iluze… třebas i teď, o tobě. Činím tak pozvolna, s důležitými věcmi se nemá moc spěchat, měly by se rodit z krásných, čistých pocitů, plují pak po dlouhé časy (po měsíce) v myšlenkách, když pocítíš samotu, opuštěnost – rozpouštíš je po kapkách do své krve, srdce pookřeje, v oku se zaleskne jiskřička.
Sny a iluze jsou nosní kapky, na polici mám malou lahvičku, vždycky jsem ji tam měl. Dvacet kapek na kostku cukru.

(přikývnutí)

Chtěl bych se stát prasetem, zalízt do ohrádky, válet se v bahně a lemtat pomyje z korýtka. Na kolemjdoucí zvedat špičku rypáku a lomcovat ušima v poryvech větru. Jsem pro chov jako stvořený, ovárek a po lokte zasviněná kopýtka.

Až budu koněm, budu ponym. Za mrkev od tvého táty objedu s Meri Galileo obligátní kolečko po náměstí.

Jsem had a svlékám kůži. Jdu spát, tak proč ne nahý.

Recituji básně. Na způsob veřejného pláče.

Zdálo se mi o lidech na koloběžkách… kam se podíváš, jen cesty a prostranství dlážděná sklovitým mramorem. Jezdili po nich lidé na koloběžkách, s kovovými chodidly. Loreta.

Na sněmu řek stalo se nevídané… v podružném rozhovoru tekly křížem jedna přes druhou, v mnoha patrech. Netušené možnosti pro ryby, chovaly se jako malé děti.

… a vítr sebral atmosféru na výlet do vesmíru. V hloučcích jim mávali lidé, se zadrženým dechem na Zemi.

Všechny ženy se svlékly, otěhotněly a porodily na břehu moře.
Poseidon smyl zbytky krve příbojem, žraloci se vrhali do písku pro placenty.

Dobrou noc, Meri Galileo