Oko

Stará ztrouchnivělá židle uprostřed prázdné, tmavé místnosti a na židli- oko. Jeho bělmo se blýská a neklidně těká pohledem do prostoru. Je vystrašené, podobno lapené mouše s utrženými křídly, snaží se zůstat otevřené. Na řasách sůl v krůpěji vody a trocha hvězdného prachu. Přes opěradlo židle visí těžký černý závoj, dráždící oko ke kašli. Je alergik a závoj je potřísněn pylem jarních květů. Místností se nese odér uvadajících květin a pach doutnajících knotů bílých svící. Jedna však stále hoří. Oko mrkne, zvíří sloupec prachu. Poslední svíčka zhasne, pokoj potemní a oko zůstane nevěřícně vytřeštěné dokořán...