Telepatie

Byl to deštivý den. Petr nastoupil do autobusu trochu promočený. Bylo k dispozici místo k sezení, tak si sednul. Autobus jel asi pět minut a poté se něco stalo. Něco, co se neděje často: něco, co loupe slupku z reality: Petr zaslechl ve své hlavě hlas o němž věděl s jistotou, že jej nevytváří on sám:
"Zapomněl jste deštník, že? Taky se mi to občas stane."
"Ano, vzal jsem si jiný kabát," odvětil Petr v myšlenkách, ale pak si teprve uvědomil, že je tu něco divného: "Počkat... kdo jste? Proč mi lezete do hlavy?"
"Sedím naproti vám, támhle přes uličku: jak vykouklo to slunce z mraků před minutou, náhle se mi otevřel něco jako pohled do vaší hlavy: cítil jsem... nebo slyšel... nebo... nejsou pro to slova: jak nadáváte, že jste promočený. Tak jsem si pomyslel tu myšlenku o deštníku. A vy jste ji zachytil."
"Já... jsem materialista," reagoval Petr, "takové věci by neměly být možné."
"Neměly být, možná, ale zřejmě jsou," reagoval ten druhý, "čtu občas časopisy o záhadách, ale zatím mě nic podobného nepotkalo. Ale byl jsem na to trošku připravený. Mimochodem, jmenuju se Martin. Sedím támhle u okna v tom modrém kabátu."
"Těší mě," reagoval Petr. "Jedete z práce?"
"Ano," odvětil Martin, "Pracuju jako úředník v centru. A vy?"
Povídali si dál. Petr bral to celé spíše jako hru, i když pocit surreálna, který měl, ho trochu mátl.
"Už se blížíme domů," pomyslel si potom.
"Chápete, že to, co se stalo, se pravděpodobně nebude opakovat?" reagoval Martin, "neměli bychom se kontaktovat i běžnými prostředky, abychom si to potvrdili?"
Petr vstal. Autobus už začal zastavovat. Došel k pánovi v modrém kabátu. Odkašlal si a začal: "Pane, já..." Co má říct? Nebylo to všechno přece jen jenom v jeho hlavě? Nebude ho tento pán považovat za blázna? Je telepatie opravdu možná? "já... já... budu vystupovat." vykoktal ze sebe. A vystoupil. Bylo toho na něj moc.