O Šedivé dámě - Žert

 

 

Oblékla si svůj šedý půlkolový plášť. Obličej skryla v kápi. A naposledy se ohlédla...

 

Těžké dřevěné dveře zavřela tiše a dolů po schodech našlapovala měkce. Věděla, že ji stejně neuslyší.

 

Nevěděla kam jde. Vyšla ven na náměstí. Bylo tiché, jen fontána uprostřed tiše zurčila vodou. Ten jediný zvuk ji uklidňoval. Ale to nebylo to jediné, čím ji fontána upoutala.

 

Jak se rozhlížela po náměstí periferně viděla postavu. Seděla na fontaně, na hřbetě jednoho z koní, kteří se ve svém kameném spřežení tyčili uprostřed ní. Nešlo ji zaostřit pohled.

 

"no tak dobře" ozvalo se.

 

Seděl tam. Vypadal jako malý kluk, ale byl starší. Vlasy mu neuspořádaně trčely do všech stran a měly barvu rzi. Seděl na bobku s nohama zkříženýma a zubil se od ucha k uchu.

 

"ahoj" řekl rozpustile.

 

Musel to být jeden ze Slov. Věděla, že když všichni lidé v Procelle usnou, zhmoťňují se.

 

"ty jsi Slovo, viď? jaké jsi Slovo? Nikdy jsem žádné neviděla." řekla.

 

"Jo neviděla, ale jsi mezi náma docela populární. Některé z nás už jsi potkala..."

 

Překvapeně zamrkala a odhodlala se jít k fontaně blíž. Rozhlídl se po náměstí, nikde nebyl jediný člověk, žádné okno v okolních domech nesvítilo. Byli tu sami. Pociťovala zvláštní neklid, Slova mohou být vrtkavá.

 

" ty se mě nebojíš? Nebo bojíš? Pravda říkala, že si docela odvážná, i když si někdy Lžeš do kapsy..."

 

"nerozumím ti. A kdo jsi ty?"

 

"já!?" začal se smát, postavil se na koňském hřbetu a zvedl jednu nohu jako akrobat. "Já jsem Žert nebo taky Humor, ale to nemám rád. Tak mi neříkej" zakřenil se, sedl si zase dolů a houpal nohama tam a sem. Chvíli neposeděl.

 

"a co tu děláš?" copak se tu teď někdo.... baví? " řekla pochybovačně.

 

" ale copak ty se nebavíš? Já se bavím přímo královsky." zase se zasmál. Znělo to uměle, trhaně, jako by to hrál a smát se mu doopravdy vůbec nechtělo. Byl to ošklivý zvuk.

 

"nezdá se mi, ze by tady bylo něco k smíchu"

 

Ozvalo se klapání kopyt. Po dlažbě šel kůň. Ohlédla se. Nikde žádný nebyl. Jen ten kamenný. Ten floutek, co na něm seděl vypadal velice potěšen sám sebou, pořád se  chichotal.

 

"nepřijede." Suše konstatoval. "nemusíš čekat, že se něco stane. Nestane. Pro tebe to není. Vlastně si strašně vtipná..."

 

"cože?"

 

"čekala si na něj. Myslela jsi, že on je ten pravý....." a pak tiše pronesl. "princ na bílém koni. Ale není.... " teď už se zase smál, až se za břicho popadal. Huronským smichem se přímo dávil.

.

Ozvalo se koňské ržaní,  zezhora z otevřeného okna domu, ze kterého právě vyšla. Pocítila nahlou touhu vrátit se tam. Lehnout si zpět do té postele. Jeho postele.

 

To malé stvoření naproti se nemohlo přestat smát. Kašlalo a dusilo se. Když v tu ránu najednou přestalo. Žert se postavil a upřeně se na ni podíval. Laškovný úsměv, který měl předtím na tváří se proměnil v krutý škleb.

 

"Jsi k smíchu, Šedivá dámo, jsi k smíchu. Myslíš si, že si něco zasloužíš... Láska ti nic nedluží. Lásku si připravila o rozum. Ne, ty nemáš nárok, Šedivá dámo. Dovol mi zasmát se ještě jednou naposled na tvůj účet..."

 

Ten rozpustilý kluk se víc a víc podobal skřetovi. Neklidem skákal na místě a klokotavě se smál....." ano, ano, tohle je moc vtipné, opravdu moc vtipné, to se mi povedlo, tohleto... "

 

Zase to klapání kopyt. Ozývalo se víc a víc. Skřet Žert se zarazil a v příští chvíli dopadl na zadek na náměstí. Kůň pod ním, silný dospělý kůň, byl živý. Grošovaný koník seskokem z fontány přistál přímo před ní.

 

Věděla, co má udělat. Plynule mu skočila na hřbet. 

 

"Já jsem ta na bílém koni... Vždycky ji budu. Jenom já." pobídla koně do slabin a vyrazila.

 

Žert vstal, otřel si ruce do roztrhaných černých kalhot.

 

"Tak to bychom měli..." usmál se spokojeně.