Odletět!

Jdu. Skoro prchám před světem! Zavřela jsem za sebou dveře, konečně mám trochu soukromí a můžu se v klidu vybrečet. Kdybych si alespoň mohla sehnat drogy a odletět pryč ze světa. Sehnala bych si smrtelnou dávku. Když už těmi dveřmi projdu, tak se nechci vracet do mučírny, chci být za dveřmi a jít dál, objevovat hrad, kterým jsem prošla se zavázanýma očima, když mě vedli v řetězech.
Měla jsem sen. V tom snu jsem byla orlem - svobodná, lehká jako pírko, volná. Letěla jsem a bylo mi dobře, dívala jsem se na svět shora, ale viděla jsem jenom moře; žádní lidé, strach ani čas. Když vtom mě chytili do sítě, dali do klece a vezli někam do neznáma. Najednou se strach, nenávist a beznaděj objevily současně v té nejhorší podobě. Probudila jsem se s pocitem mizerné těžkosti a spoutanosti. Tatam byla volnost a lehkost, vrátilo se i povědomí o čase. Cítila jsem se, jako bych stála přede dveřmi a čekala na nikoho, možná tak na smrt...


Sirka hoří

vrací se mi naděje

ačkoli

nemám klíče

v kapse pár pastelek a dalších potenciálních hořících nadějí

čekám

nikdo

nejde otevřít

 

naděje v tahu – sirka zhasla

byla poslední

pořád

nikdo nejde

kdo by taky šel?

je půlnoc

svět spí

 

Začíná sněžit – konečně

v půlce ledna

jakoby to nebyla všední věc

že zrovna teď

tu tak sedím

čekám

 

hudba zimy se pomalu ozývá

údolím teče

vleklé melodie

saxofon a klavír

do toho krásně cinkají vločky

dopadajíce na zem

jako by se bály

že roztají

 

zpropadené cigarety

„Dokouřím a vrátím se.“

není kam – je zamčeno

všichni odešli

 

zima uspává

chci zapomenout na vše

hlavně na ni

na zimu

hudba zpomaluje

omezila se na po-

malé

stále

tišší

dva ú-

dery

 

ironie osudu

za dveřmi se rozzsvítilo

vzbudili se

šli mě hledat

je pozdě

 

sirka už zhasla...

Sirka zhasla! Dveře se otevírají. Jdu objevit hrad, zotvírat všechny komnaty a vychutnat si pocit člověka, kterého pustili z mučírny s tím, že je nevinný. Jdu se konečně svobodně nadechnout!
Ó, svobodo! Jsem za dveřmi, mám to za sebou! Teď se nechci probudit...