Neděle

Tak jsem dneska vyjela zase na kolo, po dlouhé době, kdy jsem zela v domě, našem domě nad papírama jakéhosi úplně otravného přemětu naší úplně znechucující školy. Místa kde si idioti hrajou na mocné a bohužel tu moc fakt mají. To sem nicméně nepatří. Tak teda vylezla jsem ven, po té dlouhé době jak pavouk ze sklepa, jak adamsovic holka z rakve a viděla jsem zase denní světlo. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že mě ten les, ten úžasný nepovrchní a skutečný lužní les, radostně vítá. Tak sem mu též řekla čus a jela přes pláně za ním. V dálce jsem viděla krajiny jak ze sna, tak tajemné až to bylo strašidelné, ale já jsem se nebála. Ne protože já jsem jako ony. Stromy se kývaly jako živé a za nimi stály podivní skřeti s vyplazenými jazyky. Satanisti co by to viděli by se asi polekali a nikdy by už neobrátili své kříže, ale já jsem kývla na pozdrav a jela dál. Ta pláň mě trhala na kusy a zároveň mou duši obracela v rajském potěšení jaké málokdo zažil. Můj sen vtrhl až první příchozí člověk, který místo narušil svou přízemní přítomností. Mrzutě jsem si odplivla, až si myslím, že se mě musel leknout a spatřit můj vyplazený jazyk a oheň planoucí v mých očích. No upřímně řečeno nemám lidi moc ráda, ale už si na ně pomalu zvykám a snažím se je nelekat tím co vidím, snažím se je nesoudit, snažím se je neřešit. Jsou jako kytky a když je někdo vytrhne ze země tak chcípnou, a tak proti nim toho vlastně zase tak moc nemám, protže mi přijdou bezbranní a je mi jich trochu líto. Stejně jako kytek co někdo bezcílně trhá pro své potěšení. Jediný s čím akorát mívám někdy problém jsou muži. Je to jako bych já byla muž a oni vlastně spíše ženy, co mámí mou mysl k té jejich. Jak je to v té bibli , že ženská je nástroj ďábla? Podle mě ne. Nástroj ďábla je určitě mužskej. Se svýma myšlenkama i snama. Se svýma bolestma. Nástroj mučení. Když jsem jela kolem železničního mostu, málem sem se vysekala. Ne proto, že bych neuměla řídit kolo, nebo snad proto že bych byla posedlá a nebo šílená, ale proto, že jsem viděla muže. Tak hezkého snad ještě nikdy v životě. I když tohle větu říkám dosti často. Dlouhé vlasy až do pasu, jaké obyčejní lidi z města nenosí, a ta jeho postava, co vám budu vyprávět, oblečený byl jako ti lesní tvorové, kterých se lidi bojí. Ale za mnou se ani neotočil a jen upřeně koukal do dáli. Evidentně jsem ho nezaujala. No tak sem zase jela dále. Jako poslední dobou často. Hledám toho kluka, co jsem dneska viděla, už dlouho, ale kdesi se mi ztratil a dneska zase. No Smůla. Už jsem si stejně zvykla na samotu a zjistila jsem že je skvělá. Vím ostatně že on stejně jednou přijde, že přijdu já, že se uvidíme, on a já a nebudeme se muset stydět za to že jsme spolu. A nechápu jak se někteří lidi nestydět nemůžou. Za to, jak si hledají nahrážky místo těch, co mají opravdu rádi. Já měla opravu ráda jen jednou. Věděla jsem to a byl to paradox a on to naštěstí nevěděl a byl to paradox. Ale naučila jsem se s tím žít stejně jako si člověk zvykne na všechno, co trvá moc dlouho. Pak už jen stojí u železničního mostu a dívá se do dáli a je mu to jedno. A nebo jede na kole, zdraví lesy a je mu to taky jedno. Pak jsem poznala dalšího. Ne tak dlouho jsme ho ráda neměla, ale za to jsme ho měla ráda celou svou myslí. Ale Na co to když si hledal nahrážky. Prázdné jako ty šutry z betonových plání. Ale co už s tím člověk nadělá, jen nasedne na kolo a jede dál. Vstříc nezávisloti, vstříc tomu kdo s skrývá v tom lese, za tím koho má opravdu rád. A tak jsem pak přijela domů, pustila si Sepulturu a bylo mi jasné co mě čeká.