Poslední večer

Je večer. Hladinu rybníka, u kterého sedím ztracená v myšlenkách, zalévá záře zapadajícího slunce. Žáby rozehrávají svůj koncert, jejich hlasy sílí, dokud o hladinu nepleskne rybí tělo. Svět na okamžik utichne.

„Pomíjivost, vše je pomíjivost,“ poruší ticho známý hlas.
„Jak…,“ nedokončím.
„… vím, na co myslíte, nebo jak jsem vás našel?“ naváže on. „Mohu si přisednou?“
„Klidně. Obojí.“
„Nebylo to těžké. Je pátek večer, zítra odjíždíte a vím, že nechcete. Našel jsem vás náhodou, ale nepřekvapilo mne to. Vaše zvyky jsou lehce předvídatelné.“
„Konec skrývání,“ usměju se smutně.
„Opravdu vás to tak mrzí?“
„A víte, že ani ne?“ odpovídám mu otázkou.
„To jsem rád,“ řekne s úlevou v hlase. Víc nic. Sedí vedle mne na lavičce a sleduje přicházející tmu.

Minuty míjí beze slov. Topí se v závojích noci, zanikají v kuňkání žab a pískání prvních netopýrů. Cítím, jak ticho mezi námi houstne. Povzdechnu si. Vzpomenu si na svůj oblíbený citát z knihy Kazatel.

„Všechno má určenou chvíli, veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas milovat, i čas nenávidět. Čas boje i čas pokoje.“
„Čas večerního chladu,“ dodává můj společník a já díky tomu uvědomím, že jsem recitovala nahlas. Věcná slova mi připomenou pozdní čas.
„Měli bychom jít,“ říkám, ale sedím dál.
„To měli,“ souhlasí on. „Vezmu vás do města. Mám kousek odsud auto,“ dodává a pomáhá mi vstát.

Cesta mezi rybníky je temná. Nejbližší lampa svítí až za rozlehlou vodní hladinou. Noc útočí na naše smysly křikem žab, šustěním rákosu, vrzáním kobylek v trávě podél stezky. Kráčíme tím vším bez jediného slova.

„A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé,“ pronáší můj společník, když docházíme k autu pod pouliční lucernou a pohlédne na mě.
„Možná. Avšak lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost,“ zareaguji s úšklebkem.
Cesta do města je krátká a tichá. V zajetí vlastních myšlenek zaregistruji až poslední křižovatku.
„Zprava dobrý,“ říkám automaticky a on se na mne usměje.